Strach, vztek i frustraci prožíváme všichni stejně. I zvířata, zdůrazňují odborníci

Ještě v 17. století se na zvířata pohlíželo jako na stroje bez emocí. Myslet, cítit nebo trpět – takové privilegium měl kdysi jen člověk. To se změnilo. Co dnes víme?

Radana Dungelová: Ještě když jsem v 80. letech absolvovala instruktorský kurz na výcvik psů, tak jsme pracovali s velmi primitivními nástroji a vědomostmi, co se týče etologie neboli biologie chování. Ten narativ nám tehdy říkal, že zvířata mají pouze instinkty. Toto slovo už dnes nepoužíváme. 

Čtěte také

Lidi odlišuje od zvířat spiritualita. I věci, které nelze vnímat smysly, nesou silné emoce, tvrdí neuropsychiatr

Už tehdy nám praxe a soužití se zvířaty ukazovalo, že nemají pouze první signální soustavu. Věda pokročila mílovými kroky, ale ještě nevíme vše. Myslím, že jsme zatím na začátku skutečně otevřené debaty. A nedovedu si představit, že ji někdy dokončíme, když zvířatům nevidíme do hlavy, nedokážeme vidět svět pohledem jejich vědomí. 

Matyáš Bernardy: V 17. století se Descartes snažil prosazovat myšlenku, že duše je něco, co má pouze člověk, co ho odděluje od zvířat. Tím umožnil myšlenkový pochodu, který v důsledku umožnil lidem chovat se ke zvířatům v podstatě jakkoliv.

Na to navázala průmyslová revoluce a zavádění velkochovů. Lidé si začali všímat, že zvířata jsou chována v absolutně neadekvátních podmínkách, a začalo se víc uvažovat o tom, jestli mohou trpět. Jestli mohou prožívat utrpení. Od té doby se věda snaží nejen prokázat, že zvířata trpí, ale že prožívají i radost a další věci, které jim dřív nikdo nebyl ochoten přiřknout. 

Čtěte také

Proč psi při vykonávání velké potřeby pozorují své páníčky?

Když se podíváte na zvířata, jaká máte v péči, jaké prožívání byste popsali? 

Dungelová: Emoce prožíváme všichni stejně, ten základní set emocí máme společný. Strach, vztek, frustrace, to je stejné. Ale ten projev je dán fenotypem, tím, jak zvíře vypadá, jestli má výraznou mimiku. Například zrovna pes má vedle primátu jednu z nejvýraznějších mimik.

Často jsou to i nevědomé reakce, někdy jsou tam i evolučně vložené výhodnější adaptace chování. Takže existují zvířata, která neutíkají při ohrožení, ale naopak zamrznou. Jako lidé.

Víme, že i zvíře je schopné se poučit ze své chyby, že je schopné cítit libý pocit z provedené práce a že je schopné se na něco těšit.

Bernardy: Čím dál víc se ukazuje, jak komplexní mohou být sociální vazby mezi zvířaty. A to i u těch, která jsme považovali za samotářská. Například tygr je z našeho pohledu nedostatečně prozkoumaný, protože se pohybuje v pralesích, kde se špatně monitoruje. Máme ale dnes data, která naznačují, že je schopný tam, kde má vhodné podmínky, neuvěřitelně interagovat s dalšími. Nechávají si zprávy v podobě pachů a drápanců a tím komunikují.

Čtěte také

Nejvíc by pomohlo, kdyby lidé o kočkách nepřemýšleli jako o malých lidech, říká ředitelka ZuzkaCats

Komunikace se týká celého spektra zvířecí říše. Myslím, že by nám to až vyrazilo dech.

Nejsložitější systém komunikace, jaký zatím lidé u zvířat prozkoumali, našli u psounů prériových. V podstatě jsme dokázali sledovat přítomnost gramatiky. Jsou schopní předávat si informace, když se přibližuje nebezpečí, dokážou si říct, jak je daleko, jaký má tvar, jakou má barvu a umí i naznačit reakci, jakou by měli ostatní zaujmout. To je mnohem komplexnější, než co jsme dosud prozkoumali u šimpanzů nebo delfínů.

Poslechněte si celou debatu Vertikály. Vysíláme ji v repríze, v premiéře jste ji mohli slyšet v září 2025.

V první části Vertikály uslyšíte o zmizení emeritního biskupa Juana Abelarda Maty Guevaryi, o snímku Dalajláma: Oceán moudrosti a o výročí vraždy otce Jacquese Hamela. Uslyšíte i krátký rozhovor s fotografem Jindřichem Štreitem.