Strach a otázky. V nemocnici je člověk bezmocný, s kaplanem se může i zasmát, přibližuje farářka Oubrechtová

„Když přicházíte na oddělení, vidíte lidi, kteří tam leží a na rozdíl od vás nemohou odejít a musí si tam svůj čas, mnohdy dlouhý, vyčkat. Kromě léčení těla, pro které tam jsou, jim mnohdy v hlavě běhá jejich životní příběh a různé otázky, třeba se jim špatně spí,“ popisuje Oubrechtová. „Člověk je vytažen ze svého komfortního prostředí a dán do prostředí, kde je bezmocný, je tam jenom součástí nějakého koloběhu.“

Erika Oubrechtová ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Milan Baják, Český rozhlas

Takové pacienty obchází na nemocničních lůžkách s nabídkou rozhovoru a možností sdílení. Hovor se často začne odvíjet od obyčejných životních témat – práce na zahrádce, domácích mazlíčků – a postupně se prohlubuje k náročným životním otázkám.

„Cíl je dostat se k tomu, co ten člověk o sobě chce říct. Pacient je tím, kdo určuje, kam rozhovor povede,“ zdůrazňuje. „Někdy si popovídáme jenom o tom, že ten člověk má pejska, který mu chybí. Jindy je nucen se popasovat s oznámením těžké diagnózy, která je mu řečena, nebo velkou bolestí. Je to o tom, jak jsme nastaveni. Někteří lidé jsou otevření a chtějí sdílet.“

Nebát se diagnózy

Naslouchání a citlivou komunikaci se přitom musí každý kaplan naučit sám během rozhovorů s pacienty. Není na ni žádný návod ani univerzální rada – každý člověk je jiný a potřebuje odlišný přístup, zdůrazňuje Oubrechtová. I proto je to dovednost, kterou se podle ní člověk učí celý život, často metodou pokus–omyl.

Čtěte také

Mluvit o umírání bývá pro pacienty a jejich rodiny těžší než samotný konec, říká paliativní lékařka

„Třeba včera jsem byla u pána, který šel na operaci a bál se. Dlouho jsme si povídali a ten rozhovor byl velmi milý a přátelský. Věděla jsem, že operace je sice nepříjemná, ale měla by mu velmi zkvalitnit život,“ uvádí příklad.

„Ale udělala jsem chybu a zeptala jsem se ho, jestli se na ni těší. Pán mě pomalu vyhnal. Nakonec jsem mu vysvětlila, jak jsem tu otázku myslela. Takže omyl. Ale jedeme dál,“ uznává svůj přešlap kaplanka.

Nemocniční kaplan podle ní má být empatický, otevřený, citlivý a zároveň vzdělaný a poučený. Důležitá je schopnost být s člověkem i v těch nejnáročnějších chvílích a poskytnout mu prostor pro jeho bolest, strach a nejistotu.

Čtěte také

Když pes nahradí lékaře. Canisterapii se Bohumil Stránský věnuje přes 7 let

„Člověk se musí vykašlat na vnímání sebe sama a být tam s tím pacientem. Nebát se toho, že má hroznou diagnózu a neutéct z té situace,“ přibližuje Oubrechtová. Pomoct může kaplanovi také terapeutický výcvik nebo praxe z výkonu farářské profese.

O zkušenost farářky se opíráv ona sama. „Během své služby jsem byla mnohokrát v situaci se starými lidmi, kteří odcházeli, ale ještě pořád neumírali a kladli si otázku: Proč jsem ještě tady, když už se o mě ostatní musí starat, když už nejsem platný nebo jsem ostatním na obtíž?“ vzpomíná. „Rozhovory s těmito lidmi mi pomohly. Taky znalost Bible. Ale jinak je do toho kaplan hozen a musí se s tím porovnat sám.“

Co bude potom?

Téma smrti a smyslu života se Oubrechtové prolíná jak v kostele, tak v nemocnici. Přestože o víře nikoho na nemocničním lůžku nepřesvědčuje, vidí, jak aktuální otázky to jsou nejen v době velikonoční, ale kterýkoliv jiný den.

Čtěte také

Vyhostili jsme smrt z našich životů, říká Edna Nová. O umírání blízkého člověka napsala knihu

„Téma Velikonoc přináším do nemocnice velmi křehce. Pro mě je to obrození, kontakt mezi životem a smrtí. To nic mezi tím je pro mě strašně zajímavé – protože co je nic? Co je mezi životem a smrtí? Zajímavě se s tím pojí spousta otázek,“ zamýšlí se Oubrechtová. „Když u člověka není dobrá diagnóza a je kousek od té otázky, tak se plácá v depresích, pak je mu chvilku dobře... Není to kompaktní stav, ale hodně si představuje, co bude potom.“

Takovým pacientům se snaží přinést útěchu. Rozhovory, které s nimi vede, často rekapitulují jejich životy. I zde ale záleží na tom, kdo je pacient a jak přijímá svou životní cestu a její závěr, připomíná farářka.

„U starších lidí, kteří jsou se smrtí smířenější, protože už mají odžito, je to očistný rozhovor. Mnohdy velmi vtipný, protože se ptám prakticky: Jak by si představovali vlastní pohřeb? A člověk se může velmi zasmát, když si představí, jakou hudbu by tam chtěl a co by chtěl mít na sobě,“ uzavírá Oubrechtová. „Ale když se bavíte s tatínkem, který umírá a má dvě malé děti, tak si to na první dobrou netroufnete.“

Jak může kaplan pomoci s výčitkami a vztekem? V čem tkví hrdinství pečovatelek a pečovatelů? A odmítají čeští pacienti modlitby? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Moderuje Petr Vizina.