Stomatová a Schürger: Dokončit tu práci a reportovat z Ukrajiny je důležitější, než že jsme unavení

Na Ukrajině nyní partneři pobývají vždy měsíc a stejně tak dlouhé období tráví v Česku. Válku pokrývají od jejího počátku, tedy více než 4,5 roku. „Na každé misi vždy tak třikrát čtyřikrát přijde téma, že už se na to vykašleme z různých důvodů – přetížení, spánková deprivace nebo z důvodu, že člověk toho vidí už moc,“ přiznává kamereman.

Čtěte také

Chlácholíme se, že Rusko na Ukrajině prohrává, ale metry postupu se sčítají v kilometry, říká Krupař

„Zároveň si ale říkáme, že dokončit to, dojít do cíle a stále reportovat je velmi důležité. Má to větší význam než nějaké naše rozpoložení, že už toho máme plné zuby,“ dodává.

Takové myšlenky napadají i Stomatovou: „Já to mívám hlavně před odjezdem, když si uvědomuji, co všechno bych mohla udělat doma, kam bych mohla jít, s kým bych se mohla sejít. A vlastně to všechno není možné, protože každý druhý měsíc odjíždíme pryč.“

„Pro člověka je hrozně deprimující, když si uvědomí, že jeho život je rozdělený na dvě fáze: fáze války a fáze normálnosti. A snaží se skloubit ty věci dohromady, ale nežije pořádně ani jeden z těch životů,“ nastiňuje reportérka.

Zlomový okamžik pro ni nastal zhruba před rokem ve frontovém městě Kosťantynivka. „Tehdy už tam nešlo jet autem kvůli dronům, tak jsme tam šli pěšky. To jsem si uvědomila, že pravděpodobnost, že se nevrátíme, je poměrně vysoká,“ vzpomíná.

Kameraman si naopak vypočítává, že pravděpodobnost zásahu zrovna jejich pozic je dost nízká. Na levé ruce má ale přesto vytetovaný seznam měst, kde mu šlo o život.

Stříbrná medaile předsedy Senátu pro Darju Stomatovou a Jána Schrügera|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas Plus

Rádiový maják

Jako štáb mají Stomatová se Schürgerem dvě možnosti, jak ve válečné zóně pracovat. „Buď se budeme co nejvíce skrývat, anebo se budeme co nejvíce ukazovat, budeme se chovat jako civilisti,“ vyjmenovává muž za kamerou. 

Čtěte také

Sexuální násilí je pro Rusko nástroj propagandy. Zastrašuje tím civilisty, popisuje Przybylaková

„My jsme si zvolili formu, že se budeme chovat co nejvíce civilně, nebudeme na sebe vůbec upozorňovat. I když je to samozřejmě problém, protože technika, kterou s sebou vozím, může zdálky vypadat jako zbraň,“ podotýká.

„Zároveň i hodně vysíláme. Ať používáme Starlink, mobilní signál nebo třeba bezdrátové mikrofony, tak ve chvíli, kdy děláme živý vstup, jsme na frontové pozici jako maják a v rádiovém spektru svítíme velmi, velmi daleko,“ doplňuje.

Pocit blízké smrti ze sebou tak podle Stamotové nikdy nemohou úplně setřást: „Začala jsem na to myslet často v době, kdy nám začali umírat lidi, které známe. Protože člověk, když jezdí do těch míst, tak má občas pocit, že je nesmrtelný, že je bůh. Pokaždé, když se vrátí, má pocit euforie, opojení a adrenalinu.“

Kdy se o sebe partneři báli nejvíce? A jak je válka za skoro pět let proměnila? Poslechněte si celou Osobnost Plus s Darjou Stomatovou a Jánem Schrügerem. Moderuje Světlana Witowská.