Stíny čínského zázraku, náboženství v Koreji a záchrana arabských rukopisů

17. březen 2013

Minulý týden se v Číně ujal moci nový prezident, čímž vyvrcholila generační výměna vedení komunistického režimu. Je to příležitost k bilanci posledních deseti let v zemi, která je označována za druhou nejvýkonnější ekonomiku na světě. V Římě byla zvolena nová hlava katolické církve a my se proto podíváme, jak vypadá náboženský život v daleké Jižní Koreji. Nakonec se zastavíme v západoafrickém Mali, kde se lidé snaží zachránit staré arabské rukopisy.


Stíny čínského zázraku

V době, kdy v Číně končí éra, v níž vládl prezident Chu Tin-tao a premiér Wen Tia-pao, se asijská velmoc ohlíží za deseti lety hospodářského růstu. Spousta lidí připomíná, že to byla také éra korupce, politické stagnace a zkázy životního prostředí. Generační výměna a nástup nového vedení země probíhá už řadu měsíců.

Německá stanice Deutsche Welle dodává, že prezident Chu Tin Tao a předseda vlády Wen Tia-pao vládli Číně deset let. Pokud chceme věřit státní propagandě, jejich země prožila pod jejich vedením zlatou dekádu a stala se druhou největší ekonomikou na světě. Prosperita přinesla úspěch a růst životní úrovně milionům lidí.

Ve městech vyrostly nové mrakodrapy a Čínu proťaly nové dálnice a železnice, kde se vlaky řítí dosud nevídanou rychlostí. Země se mohla pochlubit prvními astronauty, Peking uspořádal olympijské hry a Číňané prožívají pocit velkých hráčů na světovém jevišti.

O bezpříkladném hospodářském rozmachu se nedá pochybovat. Určitě to platí pro pobřežní velkoměsta, které nejvíce těžily ze všudypřítomného pokroku a růstu bohatství, o němž svědčí slova jednoho pekingského důchodce: „Nechali za sebou dobrou práci. Každý vidí, že životní úroveň je mnohem vyšší než dříve.“ V tomto jásotu zanikají problémy, které přinesl ekonomický rozmach.

S nekontrolovaným růstem přišla inflaci, bezostyšné spekulace a korupce. Atmosféra se skoro nedá dýchat. Spousta Číňanů si užívá svůj podíl na prosperitě, ale jejich všední život zasáhly problémy, které dříve neznali. Jiný obyvatel metropole si stěžuje, že ceny domů stále stoupají a hned zase padají, což vyvolává značnou nejistotu. Vzduch ve městech, jako je Peking, je strašný.

Číňané všech generací

Kritici čínského rozmachu namítají, že Čína platí za úspěch vysokou cenu. Nejvíce je to vidět na životním prostředí, jehož zkáza dosáhla obrovského měřítka. Komunistická strana, která sedí pevně v sedle, se málo stará o sociální problémy ve stále bohatší zemi. Diktátorský systém vlády se nezměnil.

Disident Jü Ťie se po letech pronásledování čínskými úřady usadil ve Spojených státech. Lidé v jeho rodné zemi doplácejí na korupci, na obrovské rozdíly v příjmech a na mravní úpadek. Mezi malými lidmi a privilegovanými vrstvami panuje nenávist. Kritičtí intelektuálové jsou zklamaní, že v minulém desetiletí nenastal žádný pokrok, který by přinesl svobodu vyjadřování a tisku. O vládě práva se nedá mluvit, ale o to více se hovoří o desetiletí promarněných příležitostí.

Zkušený právník Ťiang Pching z čínské Univerzity politických věd a práva patří k reformnímu křídlu komunistické strany. Největší chybou nedávného vývoje je podle něj fakt, že systém neprošel žádnými politickými reformami, takže se dá těžko mluvit o pokroku. V některých oblastech je situace horší než dříve. Významný pedagog říká, že je to hanba a ostuda.

Pod záminkou potřeby zajistit stabilitu země se neobyčejně rozmohl policejní a bezpečnostní aparát. Čína vydává na vnitřní bezpečnost více peněz než na ozbrojené síly, které ji chrání před vnějšími hrozbami. O potřebě politické reformy se jen několikrát zmínil premiér Wen, který se rád prezentoval jako člověk, který má blízko k lidu. U řady lidí si tím vysloužil určitou popularitu, přestože ani nebyl schopen ani ochoten prosadit cokoli, co by stálo za řeč.

Prezident Chu působil na veřejnosti daleko strnuleji, a proto sklízel jen špatné známky. Mezi jeho kritiky patří i spisovatel a historik Čang Li-fan. Největší prezidentova zásluha podle něj spočívá v tom, že nakonec předal veškerou moc a všechny funkce svému nástupci. Jinak je prý desetiletá politická bilance tohoto člověka blízká nule.

Ten, kdo chce být shovívavější, může namítnout, že prezident Chu a Premiér Wen zvládli krize, na které by politici v jiných zemi už dávno doplatili ztrátou funkcí. Stačí připomenout rok 2008 a velké zemětřesení v provincii S'-čchuan, kde zahynulo nejméně 80 tisíc lidí.

Prezident Chu Ťin-tchao

Ve stejném roce vypukl skandál kolem otráveného sušeného mléka pro děti včetně kojenců a nemluvňat. Někteří výrobci do něj přidávali průmyslovou látku melamin používanou při výrobě plastických hmot, aby zvýšili obsah dusíku a zamaskovali nízký obsah bílkovin. Nejméně šest dětí zemřelo a 300 tisíc dalších vážně onemocnělo. Mezinárodní ostudu vyvolalo potlačování nepokojů v Tibetu a převážně muslimské oblasti Sin-ťiang. Čínu těžce zasáhla i světová hospodářská a finanční krize.

Odcházející premiér Wen patřil k prvním čínským politikům, kteří připustili, že v jejich zemi nešlo zdaleka všechno hladce. Když loni uspořádal svou poslední velkou tiskovou konferenci, dal dokonce najevo emoce, když se přiznal, že je odpovědný za hospodářské a společenské problémy, které se objevily za jeho vlády.

K nahromaděným potížím patří k nim růstový model, který narazil na své meze, státní podniky, které se nedokáží reformovat, poničené životní prostředí a nepřehlédnutelné napětí ve společnosti. Jsou to nesnadné úkoly, které čekají nové politické vedení. V jeho čele stojí od čtvrtka prezident Si Ťin-pching a jeho premiér Li Kche-čchiang.


Korea a náboženství

Korejská zkušenost s náboženstvím je dlouhá a rozmanitá. Nejdelší tradici má šamanismus, který se tu udržel asi pět tisíc let. Buddhismus, který sem přišel ve čtvrtém století z Číny, získal přízeň tamních vládců v době Tří říší a do Koreje se dostal za vlády dynastie Kórjó.

Konfuciánství, což je spíše filozofie než náboženství, se stalo mravním vodítkem za éry Džósón, kdy byl buddhismus potlačován. Od poloviny 20. století se v jižní Koreji rozmáhá křesťanství. V zemi je asi polovina věřících lidí a třetina obyvatelstva se hlásí ke křesťanství. Protestantů, kteří mají velký podíl na modernizaci poválečné jižní Koreje, je asi dvakrát víc než katolíků.

Korejští křesťané jsou velmi aktivní – víc misionářů se vydává do světa jen ze Spojených států – ale v jejich zemi zároveň žije velké množství přesvědčených bezvěrců, kterých je tu asi 15 procent. Jen čtyři jiné země hlásí větší procento ateistů. Jižní Korea není výjimka – ve většině hospodářsky rozvinutých zemí je náboženství v úpadku. Na druhé straně se tu buddhismus udržel 1600 let, a proto není podle zdejších teologů důvod, proč by tu nemohlo obstát i křesťanství.

Profesor Kim Sung-čul připomíná, že lidi nikdy neopustí touha po vnitřním míru. Věda přináší pokrok, ale lidé zůstanou stejní. Vždycky budou na něčem lpět nebo se budou od něčeho odvracet, někteří zůstanou nevzdělaní a jiní se budou bát. Budou jíst, pít, toužit po lásce a umírat. Buddhismus ani četná jiná náboženství nikdy nezmizí, protože pomáhají lidem v úzkostech a přemáhají strach ze smrti.

Jihokorejských křesťanů přibývalo hlavně mezi lety 1990 a 2000. V této zemi je to poměrně nové náboženství, které mělo původně málo přívrženců, ale rychle jich přibývalo. V Jižní Koreji už zakořenil také islám, většinou díky přistěhovalcům z Pákistánu a Bangladéše. Podle Korejské muslimské federace tu bylo roku 2009 asi 130 tisíc souvěrců a jejich řady stále rostou.

Muslimové tvrdí, že jejich víra neodporuje tradiční korejským hodnotám, jako je laskavý postoj k sousedům a úcta k rodičům. Jako jejich protiklad označují západní styl života a kapitalismus s propastí mezi bohatstvím a chudobou podporující zločinnost a sebevraždy.

Východní národy by prý mohly v islámu najít návrat k tradiční zdvořilosti a vzájemné lásce. Propagační elán muslimů slyšíme v poznámce, že jiná náboženství se nehodí ke korejské povaze. Křesťanství je roztříštěno do mnoha věroučných směrů a muslimové v něm vidí symbol nemravného kupčení.

Jihokorejský deník Korea Herald připomíná, že cestu k duchovním hodnotám neotevírají jen organizovaná náboženství. Profesor Kim Hwansu Ilmi z americké Dukovy univerzity v Severní Karolině je přesvědčen, že lidská touha po duchovní potravě se nevytratí ani v době, kdy organizované církve slábnou.

www.koreaherald.com

„Otázky typu, k jaké víře se hlásíte, jste ještě na konci 19. století nikde neslyšeli,“ říká profesor Kim. „Dokonce i počítání, kolik je v té či oné zemi nebo národě věřících, je ryze moderní jev. Ke konkrétnímu náboženství se možná hlásí stále méně lidí, ale to ještě nemusí znamenat, že ubývá duchovně zaměřených lidí. Lidé budou tíhnout k nějaké duchovní cestě, aniž se přikloní k nějakému náboženství.

Článek v deníku Korea Herald vyvolal poměrně živou diskusi mezi jeho čtenáři. Jeden z nich píše, že víra má velký podíl na korejské národní identitě. Pisatel se domnívá, že náboženství, a zejména křesťanství bude v Jižní Koreji sílit. K jeho rozmachu přispějí i agresivní metody evangelizace a budování náboženských obcí s výcvikovými středisky pro církevní pracovníky. Posilování náboženství v Koreji má možná tři hlavní důvody.

Patří sem agresivní verbování lidí do náboženských společenství. Jejich vybavení je stále bohatší díky velkorysosti a štědrosti členů náboženské obce. Budují se výcviková centra a společnosti, které financují velké místní svatyně. Církve mocně investují do vzdělání a médií a posílají spoustu misionářů do zahraničí, kde občas narazí na zuřivý odpor zejména v zemích, kde řádí radikální islamisté. Někteří korejští misionáři už na to doplatili životem.

Druhým důvodem nového rozmachu náboženství je sociální izolace jednotlivce. Jižní Korea patří do Asie, kde rodina stále hraje velkou a významnou roli, ale moderní život rozbíjí tradiční pospolitost. Rodiny se sejdou jen jednou nebo dvakrát do roka, protože jejich členové jsou rozptýleni po celé zemi.

Lidé se proto cítí osamělí a ztrácejí odvahu. V této situaci hledají povzbuzení a smysl života, kterou jim nabízí náboženství. Právě tady mohou opět najít naplnění individuálních potřeb a pocit, že mají ve společnosti velký význam.

Jako třetí důvod úspěchu náboženských společností uvádí čtenář deníku Korea Herald jejich propagaci v populární kultuře a masových médiích. Náboženská témata se stále častěji objevují ve filmech, na výstavách i v knihách, které si nemohou stěžovat na nezájem.


Záchrana arabských rukopisů

Světová kulturní veřejnost se obává, že v době, kdy islamisté v Mali ovládali staroslavné město Timbuktu, vzaly za své četné vzácné arabské rukopisy. Londýnský kulturní měsíčník Art Newspaper upozorňuje, že v západoafrické zemi je takových památek mnohem více. Ve světě se málo ví o městě Djenné, které leží asi 350 kilometrů od Timbuktu v deltě řeky Nigeru. Místo patří ke světovým památkám UNESCO, ale 120 kilometrů odtud se stále bojuje. Francouzské letectvo tu útočí na izolovaná hnízda islamistických povstalců.

Djenné, které proslavila monumentální hliněná mešita, je tradičně označováno za dvojče Timbuktu, s nímž sdílí vzpomínku na slavné doby, kdy v obou městech kvetla vzdělanost a obchod. Djenné je mnohem starší než Timbuktu – archeologové datují původní lokalitu do roku 250 před Kristem. Archeologické naleziště leží asi půl druhého kilometru od současného města. Pokud je datování správné, Djenné je nejstarší známé město v západní Africe.

V hliněném městě celá staletí prakticky nic neměnilo. Učitelé náboženství vedli v padesáti muslimských školách své žáky k mechanickému odříkávání koránu. Staré rodiny udržovaly pokolení za pokolením tradici přepisování arabských rukopisů, kterých se v Djenné zachovalo velké množství.

Mešita v Djenne

Donedávna byly tyto poklady v soukromých sbírkách, ale nyní se postupně předávají do městské Rukopisné knihovny, což je pěkná hliněná budova postavená v tradičním stylu vedle zdejší Velké mešity. Projekt financovala Evropská unie a velvyslanectví Spojených států.

Asi před deseti lety byly arabské rukopisy v Djenné poprvé alespoň zhruba prohlédnuty díky nevládní organizaci SAVAMA, která pomáhá majitelům soukromých sbírek rukopisů v Mali při ochraně, uchování, ale i porozumění intelektuálním pokladům, které se v nich skrývají. V Djenné přežilo nejméně deset tisíc vzácných rukopisů. Mnohé z nich byly od soukromníků vykoupeny a převezeny do Timbuktu.

Djenné je přesto stále významným depozitářem arabských písemných památek. Zdejší knihovna pečuje o přibližně čtyři tisíce exemplářů, které jí svěřilo více než šedesát místních rodin. Sbírky jim stále patří a v knihovně jsou uchovávány v nedotčeném celku. Velmi důležitá je náročná digitalizace rukopisů, kterou financuje Britská knihovna. V únoru bylo ovoce šestnáctiměsíční práce v podobě 120 tisíc digitálních záběrů bezpečně přepraveno do Londýna. K tomuto kroku vedly pověsti, že islamističtí povstalci zničili některé vzácné rukopisy, které našli v obsazeném Timbuktu.

Témata starých rukopisů jsou v Djenné stejně rozmanitá jako v Timbuktu, ale je tu přece jen jedna specialita – daleko více manuskriptů se vztahuje k marabutáži, což je muslimská forma magie, která se v Djenné praktikuje dodnes. To je také důvod, proč město budí posvátnou úctu a někdy i bázeň po celém Mali i za jeho hranicemi.

Rukopisy v Djenné sloužily většinou buď jako amulety či talismany nebo jako návody k rozličným činnostem, jako je například tradiční léčení. Takové rukopisy byly dlouho chápány jako tajné, a proto byly běžně nedostupné. Velké množství těchto vzácností bude nyní přístupné přinejmenším odborné veřejnosti.

Význam rukopisů v Djenné je nedocenitelný – pro potřeby odborného průzkumu už byla zřízena základní internetová stránka Rukopisné knihovny v Djenné. Doktorand americké Stanfordské univerzity, který v rámci studia dějin islámu strávil v této knihovně několik týdnů, o ní napsal, že je tam spousta dokumentů, které se vztahují k mystickému súfismu. Řada z nich pochází z 18. století nebo jsou ještě starší. Jejich průzkum může objasnit, jak se tato pozoruhodná forma islámu v té době projevovala v odlehlé oblasti muslimského světa.

Logo

V každém případě nelze pochybovat, že v Djenné a okolních městech se dá stále najít velké množství arabských rukopisů kromě těch, které se podařilo shromáždit a v rukopisné knihovně. Spoustu těchto literárních pokladů ohrožují termiti, výkyvy počasí a jiná nebezpečí. Některé dokumenty možná obsahují klíče k minulosti západní Afriky. O jejích dějinách se dlouho soudilo, že po nich nezůstaly žádné písemné památky a že se uchovaly jen ve vyprávění předávaném z generace na generaci. Tuto představu před několika desítkami let vyvrátil objev a průzkum starých arabských rukopisů.

Jejich digitální přepis financovaný Britskou knihovnou by měl být dokončen letos v červenci. V této velmi důležité práci pokračuje sedmičlenný tým nadšenců a knihovna v Djenné se ze všech sil snaží sehnat peníze na pokračování záchranného programu a na další významné projekty, jako je restaurování a katalogizace originálních textů. Rukopisné knihovny v Timbuktu už získaly dotace například ze Spojených států, Jižní Afriky, Španělska, Norska a Dubaje.

Pozornost kulturní veřejnosti, kterou zajímá osud arabských rukopisů, se v poslední době opět soustředila na Timbuktu, protože se proslechlo, že manuskripty ve slavném institutu Ahmeda Báby nedávno zničili islamističtí povstalci, než byli vypuzeni z města. Generální ředitelka UNESCO, Bulharka Irina Bokovová slíbila, že její organizace poskytne peníze na obnovu poničených kulturních památek v Timbuktu, což se týká i rukopisů. Zbývá otázka, zda něco zbude i na sesterské město v Djenné.

autor: Jan Černý
Spustit audio