Stavební návrh nory v křeččích genech

Křeček dlouhoocasý (Peromyscus maniculatus)
Křeček dlouhoocasý (Peromyscus maniculatus)

Vědci jsou na stopě genů, které určují složité chování volně žijících savců – konkrétně dvou druhů amerických křečků.

Křeček bělonohý (Peromyscus polionotus) žije na jihovýchodě USA ve velmi různorodých podmínkách. Někde obývá suché oblasti s písčitou půdou, jinde se uchyluje do vlhkých míst, kde je půda jílovitá. Všude si však hloubí stejné nory s dlouhým vchodovým tunelem a vlastní hnízdní komorou, z které vede další chodba zakončená slepě těsné pod povrchem terénu. Ta slouží křečkovi jako nouzový východ pro případ, že by do nory pronikl nebezpečný predátor. Univerzální „plán“ nory křečka bělonohého svědčí o tom, že hlodavec má tuto dovednost zakódovanou v dědičné informaci.


K potvrzení této domněnky provedl tým Hopi Hoekstrové z Harvadovy university pokus, při němž vědci křížili křečky bělonohé s blízce příbuzným druhem křečka dlouhoocasého (Peromyscus maniculatus). Tento druh si vyhrabává jednoduché nory s krátkou vstupní částí a bez únikové chodby. Jak ukazují výsledky studie zveřejněné v předním vědeckém časopise Nature, narození mezidruhoví kříženci si hloubili podobné nory jako křeček bělonohý. Vlohy pro stavbu složité nory jsou tedy „silnější“ než vlohy pro jednoduché podzemní obydlí. Genetici říkají, že takové vlohy jsou dominantní.

Křeček dlouhoocasý (Peromyscus maniculatus)

Zatím není jasné, které geny ovlivňují chutě křečků na hloubení komplikovanějšího typu podzemního úkrytu. Podle Hopi Hoekstrové mnohé nasvědčuje tomu, že tu do hry vstupují i geny, které u člověka podmiňují nejrůznější typy psychických závislostí včetně alkoholismu, gamblerství či narkomanie. Definitivní důkaz nám zřejmě poskytnou genoví inženýři. Ti plánují přenos jednotlivých genů z křečka bělonohého do dědičné informace křečka dlouhoocasého. Pokud se podaří přenést správnou kombinaci genů, měl by křeček dlouhoocasý pod jejich vlivem hloubit „cizí“ nory s dlouhým vchodem a únikovou chodbou.