Standard stavební kultury se zvyšuje. Pokud ubydou zedníci, architektura se znovu vrátí k prefabrikaci, varuje architekt Lábus

Jeho návrhů si cení i klienti, kteří na spolupráci čekají často několik měsíců, než se v jeho ateliéru uvolní kapacita na nový projekt.

Čtěte také

Ideální veřejný prostor je ten, ze kterého vás nic nenutí odejít. Tam, kde nikdo nebydlí, je něco špatně, říká architekt Gebrian

„Hodně klientům, když mě žádali o projekt, jsem nabízel někoho z mladších kolegů, ale často říkali, že si radši počkají,“ říká architekt Lábus. „Vzájemná relace se pak vytříbí časem. Měli jsme i klienta, který si přinesl plány domu, jak si ho představuje. A já požadavky klientů beru vážně, protože v nich je dlouhodobé rozmýšlení o parcele, kterou mají, a o způsobu, jakým chtějí v domě žít.“

Celkově je ale rád, že má slovo architektů velkou váhu – a to zejména ve veřejném prostoru, do něhož mohou své odborné pohledy vnášet stále častěji.

„Obecně je důležité, aby se v architektuře mluvilo o tom podstatném, jenže podstatných věcí je v dnešní době moc a čím dál míň souvisejí přímo s architekturou, ale se společností, s kulturou, sociálními vazbami,“ domnívá se Lábus. „Někdy má člověk pocit, že tato hlediska převládají nad tím, jestli to je hezký barák nebo ne, a že už to vlastně přestává být důležité. Mě zajímá především to, jak slouží, ale nemůžu se zbavit dojmu, že se dneska soudí podle vedlejších, sociálně-konstruktivních kritérií.“

Handicap vytvořený přestavbou

Jeho architektura je ovlivněna funkcionalismem, jeho funkčností, materiály a strukturami. Zlomovým projektem byl zejména dům pečovatelské služby v Českém Krumlově, který zcela změnil status quo pro uvažování o tomto typu staveb a dodnes se o něm mluví jako o reprezentaci humanistické architektury.

Čtěte také

Architekt Magasanik: Domy stavíme jako sociální infrastrukturu. Tvoříme prostředí, ne jen budovy

„Téma stáří mě šíleně poznamenalo. Je pravda, že jsme to měli v rodině a že téma rehabilitace bylo strašně živé. Sledoval jsem, že se daly prostředky v řádu miliard do nových domovů důchodců nebo zařízení sociálních služeb pro mentálně postižené, a přitom se to pořád dělalo ve starém módu velkých zařízení bez intimity, s velkými vícečetnými sdílenými místnostmi,“ podotýká Lábus. „V té době už se na Západě stavělo úplně něco jiného a já jsem se tímto projektem dostal do pozice kritika toho, co se v té době proinvestovalo.“

Opozitní pohled vnášel i do kontroverzního tématu paneláků a sídlištního urbanismu. Věří totiž, že i řadová zástavba může být pro život příjemná a že panelové domy si nezaslouží nálepku králíkáren,

„Technický stav domů a jejich dispozice měly své handicapy, jako koupelny, jádra, instalační akustiku, ale náš postoj byl takový, že jsme bojovali proti eklektickým nebo romantickým změnám paneláků na úplně jiné domy tím, že se tam dělaly mansardy a vznikaly z toho jakoby zámečky,“ vysvětluje Lábus. „Zjištění, které jsme dělali na základě analýz historických zástaveb, ať už blokových nebo modernistických, bylo, že není handicapem řádková zástavba ani panelákový dům, ale že je handicap, když se s tím bojuje a mrzačí se to tím, že se to předělává na něco úplně jiného.“

Čtěte také

Zákostelecká: To, co u nás vzniklo po válce, je světově kvalitní architektura. A my to chceme bourat

To se podle něj v dnešní architektuře neděje, naopak současnou podobu Prahy chválí. Zda se kvalitní podobu veřejného prostoru ale podaří udržet i do budoucna, je podle něj otázka.

„Někde se možná pár staveb, kterých je škoda, zbytečně zbouralo, ale ve své podstatě se standard stavební kultury zvyšuje,“ uzavírá Lábus. „Je otázka, kam to půjde dál, protože bude čím dál míň lidí, kteří by chtěli pracovat jako zedníci na stavbě, a to určitě poznamená architekturu, která se znovu vrátí k prefabrikaci a průmyslové výrobě.“

Jak bude vypadat architektura budoucnosti? Je pro architekta výhodná málomluvnost? A jak vypadají domy navržené pilným slušňákem? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.