Sprostý zločinec Josef Knap. „Básník selství“ byl odsouzen jako představitel „literární reakce“
Jan Zahradníček, Zdeněk Rotrekl nebo Václav Renč, katoličtí básníci a prozaici odsouzení ve vykonstruovaných politických procesech s katolickými intelektuály v 50. letech minulého století. Jedním dechem se k jejich jménu přidává i jméno Josefa Knapa. Právě jemu bude věnována repríza pořadu Archiv Plus z roku 2015, který připravil David Hertl.
Jeho jméno mělo být vymazáno z české literatury – nejlépe „navždy“, jak to tenkrát psali autoři článků v Rudém právu. Nepovedlo se: Josef Knap se mezi spisovatele vrátil nedlouho poté, co byl vymazán.
„Básník selství“
Život Josef Knapa začal 28. července 1900 v Podůlší u Jičína. Přišel na svět jako první syn, ale jinak sedmé z deseti dětí v rodině drobného zemědělce. Odmaturoval na gymnáziu v Jičíně a následovala studia filosofických fakult Univerzity Karlovy a Komenského univerzity v Bratislavě, kde roku 1924 získal doktorát.
O rok později byl na šest měsíců na vojně a poté se stal vědeckým pracovníkem divadelního oddělení Národního muzea v Praze, kde byl až do okamžiku svého zatčení. A především psal. Josef Knap od dětství pracoval na hospodářství svých rodičů a znalost venkovského života se promítla do jeho tvorby.
Knapův první román Ztracené jaro (1923) je zapomenut – ale už o tři roky později vychází mladému autorovi román Réva na zdi, kterým opravdu vstupuje do české literatury. Citlivým způsobem v něm Knap popsal generační změny na venkově a složité vztahy v selských rodinách.
Zařadil se tak mezi ruralisty; sám ale přitom tohle škatulkování neměl rád. Preferoval termíny „literáti české půdy“ nebo „básníci selství“.
Zatčen a odsouzen
V meziválečném období patřil k nejvydávanějším českým prozaikům. Vydal kolem třiceti prací a mnohá díla byla přeložena do italštiny, švédštiny a polštiny.
Čtěte také
O jak respektovanou osobnost se v případě Knapa jednalo, svědčí, že když byly v Praze v květnu 1939 pohřbívány ostatky Karla Hynka Máchy, vyzdvižené v „německých“ Litoměřicích, nesli básníkovu rakev František Sekanina, Josef Hora, Jaroslav Seifert, František Halas, František Kropáč – a Josef Knap.
Přestože za války musel Knap z muzea odejít a byl nuceně nasazen v jedné továrně, to nejhorší přišlo po válce: jako mnozí další spisovatelé, i Knap se ocitl mimo hlavní proud budovatelské literatury, nadšeně zpívající ódy na sovětské osvoboditele.
V srpnu 1951 byl přímo na svém pracovišti v archivu Národního muzea zatčen a v červenci 1952 v Brně odsouzen k jedenácti letům vězení jako představitel „prvorepublikové literární reakce ve službách kapitálu“.
Rehabilitace
Nakonec byl Knap kvůli těžké nemoci propuštěn na amnestii v srpnu 1955. Podařilo se mu sehnat práci externího spolupracovníka Památníku národního písemnictví. Když smlouva vypršela, pomáhal na stavbách.
Čtěte také
V roce 1960 odešel do důchodu a věnoval se literární práci. Patřil k nemnoha, kteří se mohli „vrátit“ do české literatury. Vydával reedice svých předválečných prací, psal knihy z dějin divadelnictví i nové prózy.
Roku 1967 byl rehabilitován. O rok později, v březnu 1968, si mohl v rozhovoru pro Zemědělské noviny postěžovat:
„Když jsme byli odsouzeni, psaly o tom noviny v dlouhých článcích způsobem, jak se tenkrát psalo. Když po patnácti letech Nejvyšší soud rozsudek zrušil a zprostil nás obžaloby, směly o tom napsat jediné Literární noviny několik zastrčených řádků.“
Jaká byla Knapova další životní cesta? Poslechněte si první část Dokumentu Plus věnovanou Josefu Knapovi. Po něm na vás čekají Jan Mervart a slovenská historička Jaroslava Rogulová, aby v repríze pořadu Historie věčně živá z roku 2008 připomněli téma slovenského autonomismu v letech první československé republiky.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
