Spor s Evropskou unií o eurojesle

Zdůrazněme hned, že to samozřejmě vůbec neznamená, že by tam snad rodiče své děti dávat museli, jak to tady obratem desinterpretovali hysteričtí pánové komentátoři. Jde pouze o možnost, kterou dneska, kdy v celé zemi existuje jen kolem statisticky zanedbatelných padesáti jeslí a kdy se na řadu dětí, zvlášť pokud jim je teprve mezi dvěma až třemi lety, při zápisech do školek pravidelně nedostane místo, rodiče ve skutečnosti nemají.

Jistě: zato mají zdejší maminky nejdelší mateřskou v Evropě a přijdou si při ní na příjem od státu, který se zhruba rovná minimální mzdě. Skvělé, že? Jenže co to znamená v reálu? V moderním pracovním procesu ztratí dneska člověk krok s vývojem už za čtyři, pět let. Když se chce po rodičovské pauze vrátit do zaměstnání mladá matka dvou malých dětí, která vystudovala třeba informatiku, aby snad rovnou začala studovat znova. A nejde zdaleka jen o informatiku. Nepřetržitý proud nových informací, které je třeba průběžně zpracovávat, je znakem všech oborů. Spíš než roky mateřské dovolené s minimální mzdou by kvalifikované ženy možná uvítaly flexibilní pracovní úvazky a třeba podniková mateřská centra s kvalitním personálem. Jesle dneska totiž už dávno nejsou to, co byly za socialismu, kdy se do nich odkládaly děti po tuctech a hrozily jim tam újmy jak duševní, tak tělesné v podobě nejrůznějších epidemií.

Z minulosti nicméně přetrvalo jediné: odborníci se dodnes nemohou shodnout, jaká péče je vlastně pro miminko ta nejlepší. A neshodnou se na tom zaručeně ani v budoucnu. Tak například v Americe se teď objevil názor, že ani střídání maminky s tatínkem v péči o dítě prý miminku nedělá dobře. Natož pak, když se do toho zapletou ještě babičky a dědečkové. Dítě prý potřebuje v prvním období svého vývoje jen jednu osobu, ke které si vytváří vztah a nemá se mást dalšími vlivy. Na opačném konci odborného spektra je neméně podložený názor, že malé kolektivy mohou být vývoji dítěti prospěšné relativně brzy. V řadě zemí fungují na tomto principu tzv. mikrojesle a nikdo se tam neobává, že by v nich děti snad hynuly nedostatkem lásky. Konec konců, i tady existují už dávno mateřská centra, která vznikla svépomocí mladých žen, jimž se měsíce izolace na mateřské podepisovaly na psychice. A rozhodně to nevypadá, že by jejich miminkům hodiny, strávené s jinými dětmi, snad škodily. Kromě toho přibývá případů, kdy- jak to nedávno vyjádřila jedna psycholožka ve Svitavském deníku,- " musejí mít děti do první třídy odklad, protože jsou příliš opečovávány nevytíženými matkami."

Doplňme, že tzv. Barcelonské cíle, v jejichž rámci se doporučuje- a zdůraznit je znovu třeba že doporučuje a nikoli nařizuje- zvýšit nabídku jeslí a školek v jednotlivých členských zemí unie, neměly zdaleka jen důvody ekonomické: totiž, aby se víc žen dostalo na trh práce a tudíž se zvýšila konkurenceschopnost kontinentu, jak se to tady interpretuje. Podstatně důležitějším důvodem byl záměr zbrzdit klesající porodnost v členských zemích. A v tom se ČR, navzdory momentálnímu babyboomu, opírajícímu se o silné ročníky tzv. "Husákových dětí" a navzdory svým prorodinným opatřením, řadí i nadále na poslední místa evropského žebříčku.

Jenže místo aby se zdejší vláda zamyslela nad tím, jestli je český systém podpory rodin opravdu tak úžasný, jak jej prezentuje, hodlá jím ministr Nečas evidentně obšťastnit celou unii. Jinak by si nekladl za cíl, otevřít v době českého předsednictví znovu diskusi o tom, co se tam dohodlo už v roce 2002. Bude s tím mít ovšem problém nejen u evropské levice: české pojetí podpory rodičovství, v němž ženy sice dostávají zaplaceno za to, aby se staraly o děti, ale zároveň za to platí mnohaletou ztrátou kontaktu s profesním životem, je dneska model, který byl v Evropě přitažlivý naposled tak před dvaceti lety. Mezitím se ukázalo, jak škaredě na něj ženy mohou doplatit: jestliže se v průměru rozvádí každé druhé manželství, je tento svazek dneska spíš ruletou než něčím, s čím lze počítat. Především se ale, pokud budou mít ženy v mladém věku zaplaceno za péči o děti a po padesátce se s nimi automaticky bude počítat jako s pečovatelkami o rodiče, začne v rodinách eventuálně zase přemýšlet o tom, jestli se investice do vzdělání dívek vlastně vůbec vyplatí. Pro těch pár let?....

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .