Ve Venezuele probíhá boj o moc mezi stávajícím prezidentem Nicolásem Madurem a opozicí. Do jejího čela se postavil pětatřicetiletý předseda parlamentu Juan Guaidó, který se také prohlásil novou hlavou státu. Prozatím ho uznaly Spojené státy americké a několik dalších zemí. Za prezidentem Madurem stojí především Čína a Rusko.
Politické krizi v latinskoamerické zemi se v komentáři věnuje zpravodajská agentura Bloomberg.
Krize ve Venezuele se v uplynulém týdnu vyhrotila. Na jeho začátku dal tamější socialistický prezident Nicolás Maduro zatknout 27 příslušníků Národní gardy za údajné povstání a pak opozice na středu vyhlásila protivládní protesty. Zúčastnily se jich desetitisíce lidí a podle nevládních organizací nejméně 26 osob při zásahu bezpečnostních sil zemřelo.
Její komentátor Noah Feldman míní, že Spojené státy americké by se měly přestat skrývat za různé výklady venezuelské ústavy. Podle Feldmana by Washington měl své rozhodnutí bezprostředně uznat Guaidóa legitimní hlavou Venezuely nazvat pravým jménem. Americká administrativa by neměla zastírat, že jí jde především o změnu režimu, píše autor komentáře agentury Bloomberg.
USA a několik dalších zemí totiž právo Guaidóa vládnout uznaly ve chvíli, kdy je stávající prezident Nicolás Maduro stále ve své funkci. Je prý tedy potřeba odpovědět na otázku, jestli je v souladu s obecně platnými principy ústavního a mezinárodního práva možné, aby jedna země veřejně prohlásila, že je pro ni prezidentem jiného státu odlišná osoba, než ta oficiálně zvolená. V tomto případě tedy Guaidó, a nikoliv Maduro.
Podle komentátora agentury Bloomberg to možné není. Je pravda, že Nicolás Maduro je příšerný prezident, který sám porušil několikrát ústavu země, píše Feldman. Jeho znovuzvolení necelými šedesáti osmi procenty hlasů, se v roce 2018 odehrálo ve volbách, které nebyly ani spravedlivé, ani svobodné.
Podle komentátora je také pochopitelné, že Spojené státy mají z hlediska zahraniční politiky eminentní zájem na Madurově odstranění. Neměly by tak ale činit na základě argumentace ústavním pořádkem Venezuely. Tvrzení, že stávající hlava státu není ve skutečnosti hlavou státu, je pouhá zástěrka.
Venezuela chystá protesty proti autoritářskému vůdci Nicolási Madurovi a za konání předčasných voleb. Opoziční politik Juan Guaidó se prohlásil za prezidenta, uznaly ho USA a další země. Maduro ale uznat svého oponenta odmítá. Kdo způsobil současnou krizi ve zemi?
Ministerstvo zahraničí Spojených států použilo pro obhajobu uznání Juana Guaidóa prezidentem článek 233 venezuelské ústavy. Takové vysvětlení ale podle komentátora dostatečnou právní oporu neskýtá. Článek přesně stanovuje, za jakých podmínek předseda parlamentu může převzít pravomoci prezidenta.
Na třicet dní se do čela státu může šéf Národního shromáždění postavit, pokud prezident není schopný vykonávat svou funkci například ze zdravotních nebo duševních problémů. Také pokud se sám vzdá úřadu nebo je z něj odvolán venezuelským Nejvyšším soudem.
V jedné z nejdelších ústav světa se ale nemluví o možnosti odvolat prezidenta Národním shromážděním, v jehož čele stojí právě Guaidó. Naopak odvolání prezidenta je možné, pokud k němu dojde na základě všelidového hlasování.
Juan Guaidó svůj nárok na prezidentskou funkci také obhajuje na základě dalších článků venezuelské ústavy. Konkrétně se jedná o články 333 a 350. První mluví o právu občanů obnovit ústavní pořádek, pokud ústava země není respektovaná. Podle komentátora se jedná spíše o odraz minulosti a hezká slova, než nějaký nárok či povinnost.
Nicolás Maduro se před deseti dny znovu ujal úřadu venezuelského prezidenta. Přísahu však nesložil před opozicí ovládaným parlamentem, ale před nejvyšším soudem, jehož budovu obklopili Madurovi příznivci.
Druhý článek umožňuje lidu odmítnout vládu, která porušuje demokratické hodnoty a lidská práva. Vymahatelnost a praxe toho článku venezuelské ústavy je také spíše teoretická.
O hodnotě těchto argumentů prý nakonec nejlépe mluví reakce ministerstva zahraničí Spojených států. Odkazy na články 333 a 350 venezuelské ústavy diplomacie USA neuznala ani hodné zmínky. To svědčí o jejich slabosti, tvrdí Feldman.
Pokud je Guaidóva argumentace venezuelskou ústavou tak slabá, co to říká o důvěryhodnosti a oprávnění zahraniční mocnosti uznat jeho prezidentský nárok? Pokládá si komentátor zpravodajské agentury Bloomberg řečnickou otázku. Odpověď je podle něj nasnadě.
Rozhodnutí uznat prezidentem Venezuely Guaidóa místo Madura byla tedy čistě vědomá a cílená volba Spojených států a několika dalších zemí. Nikdo je nenutil a nutit ani nemohl, píše Feldman. Ba co víc, ve Spojených státech je uznání jiného státu považované za politický akt.
Administrativa má naprostou svobodu v rozhodování, kterou zahraniční vládu chce nebo nechce uznat. Její právo potvrdil také Nejvyšší soud USA v rámci rozsudku případu Zivotofsky versus Kerry. Předmětem jednání byla praxe ministerstva zahraničí Spojených států amerických. Do pasů amerických občanů narozených v Jeruzalémě totiž nepsalo místo narození Izrael, ale Jeruzalém.
Venezuela patřila díky svým nerostným zásobám k nejbohatším zemím Latinské Ameriky. Reformy socialistických prezidentů ale zemi přivedly do stavu, kdy občanům chybí jídlo i základní léky. Miliony lidí Venezuelu opouštějí a Latinská Amerika zažívá takovou svou verzi migrační krize.
Spojené státy americké většinou vyvíjejí určité úsilí, aby své rozhodnutí uznat jiný stát nebo vládu nějak zdůvodnily, píše Feldman. V této chvíli podle něj přichází ke slovu fíkový list článku 233 venezuelské ústavy, která stanovuje, za jakých podmínek může předseda Národního shromáždění převzít prezidentskou funkci. Podle komentátora agentury Bloomberg je ale odkazování na tento článek nejen nedostatečné a nepodložené, ale také dokonce nebezpečné.
Představme si, píše Feldman, že Spojené státy chtějí podporovat vládu, která čelí nějaké hrozbě. Stalo se tak například v případě Ukrajiny v době, kdy ruský prezident Vladimir Putin obsadil Krym. Když se něco takového stane, Spojené státy vždy vášnivě a neochvějně tvrdí, že jejich spojenec je suverénní stát. Podle Washingtonu tedy žádná jiná vláda nemůže vzít zpět uznání jeho spojence.
V případě Venezuely to ovšem neplatí. Když ale Spojené státy zachází natolik pružně a svévolně kvůli vlastní výhodě s institutem mezinárodního uznání, podkopávají svou morální autoritu v podobných situacích jinde ve světě, soudí Feldman.
V extrémním případě je možné si představit, že protivník Spojených států amerických oznámí, že dle jeho mínění není Donald Trump prezidentem. Jako důvod uvede svůj názor, že stávající hlava USA je vinna závažnými zločiny a chová se špatně.
To prohlásí i navzdory faktu, že prezident nebyl podle zákonných postupů odvolaný Kongresem. Jedná se v podstatě o totožné procedury, jaké obsahuje venezuelská ústava a které Spojené státy nynější praxí popírají, píše komentátor agentury Bloomberg.
V případě Spojených států je ale prý možné, být si jistý následujícím vývojem. Země, která by prohlásila, že Donald Trump není prezidentem, by se dostala do křížku s americkými občany. Američané by kroky cizí mocnosti považovali za úsilí o změnu jejich politického režimu.
Přesně to dělají Spojené státy ve Venezuele. Všichni ve Venezuele to ví – ať už podporují Madura nebo Guaidóa. Pro všechny by tedy bylo lepší, kdybychom zacházeli poctivě s pravdou, uzavírá Feldman.
Davy stoupenců opozice se shromáždily v metropoli Caracasu, ale i v Maracaibu, Valencii a Puertu Ordaz.
Generál Francisco Yanez, člen velení venezuelského letectva, který má na starosti strategické plánování, na videu vyzývá i ostatní příslušníky armády, aby zběhli na druhou stranu.
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
