Spojené státy marně usilují o palestinsko-izraelskou dohodu

Přes intenzivní kontakty zástupců obou stran těsně před příletem americké ministryně zahraničí na Blízký Východ zůstávají stanoviska Izraele a Palestinců velmi odlišná. Mluvčí amerického velvyslanectví v Tel Avivu Larry-Schwartz řekl, že ministryně Albrightová přijíždí do tohoto regionu proto, aby rozhodla, zda by vrcholná schůzka byla v této chvíli užitečná anebo zda bude třeba „ještě pokračovat v práci, než se dostaneme k takovému bodu“.

„Naším cílem je úplný mír na Blízkém Východě,“ zdůraznil Larry-Schwartz s tím, že prezident Bill Clinton dal už jasně najevo, že je připraven vrcholnou schůzku zástupců obou stran uspořádat, jestliže k ní existují „příhodné podmínky“.

Americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová měla předem v plánu několik schůzek s nejvyššími představiteli Izraele i Palestinců. V úterý večer se měla sejít s izraelským premiérem Ehudem Barakem a ve středu ráno s ministrem zahraničí Izraele Davidem Levym. Ve středu v poledne se pak sejde s vůdcem Palestinců Jásirem Arafatem a ve 4 hod. odpoledne znovu s premiérem Barakem.

Jak se zdá, Barak a Clinton mají zájem o uspořádání vrcholné schůzky ve Spojených státech, která by ve stylu dohod z Camp Davidu vyvrcholila slavnostním podepsáním mírové dohody mezi Palestinci a Izraelem.

Izrael ale tvrdí, že některé nedávné „extremistické“ výroky Jásira Arafata znesnadňují dosažení dohody a Palestinci se zase domnívají, že v současné atmosféře by schůzka nejvyšších představitelů musela skončit neúspěchem.

Jisté je, že obě strany nadále zastávají zcela protichůdná stanoviska v několika klíčových otázkách. To, o čem se ještě musí dohodnout, zahrnuje například vytýčení definitivní hranice mezi Izraelem a budoucím palestinským státem. Palestinci chtějí, aby se Izrael stáhl na hranice, které měl před vypuknutím 1. arabsko-izraelské války v roce 1967, jak to také požaduje tehdejší rezoluce Rady bezpečnosti č. 242.

Izrael ale hranice z roku 1967 odmítá a chce si ponechat menší část území pásma Gazy a Západního břehu řeky Jordánu, kde mezitím vznikla sídliště izraelských přistěhovalců. Údajně je Izrael ochoten předat Palestincům asi 92 procent území Západního břehu, na němž by Palestinci mohli založit svůj stát.

Další klíčovou otázkou je budoucí status Jeruzaléma, který obě strany považují za „de facto“ hlavní město. Izrael za války v roce 1967 obsadil východní Jeruzalém, kde žijí převážně Arabové, a nehodlá jej vrátit zpět. Navrhuje, aby 310 tisíc Palestinců, kteří zde žijí, utvořilo jen vlastní městskou správu. Vůdce Palestinců Jásir Arafat ale řekl, že kdyby ustoupil v otázce Jeruzaléma, jeho vlastní lidé by na něj nejspíše spáchali atentát.

Jiným sporným bodem je osud více než čtyř milionů palestinských uprchlíků, kteří většinou žijí trvale ve velice ubohých podmínkách v uprchlických táborech na různých místech: například na Západním břehu, v pásmu Gazy, v Jordánsku, v Libanonu a Syrii. Palestinci trvají na tom, aby Izrael uznal svou odpovědnost za vyhnání uprchlíků z Palestiny už v letech 1947 a 1948, kdy bylo palestinské území ještě pod britskou správou a kdy vlastně teprve vznikl Izraelský stát. Tuto odpovědnost Izrael odmítá, i když je prý ochoten přistoupit na finanční kompenzaci těm, kdo se museli vystěhovat.

A posledním sporným bodem v jednání Izraele a Palestinců o míru je budoucnost židovských usedlostí na Západním břehu a v pásmu Gazy, kde dnes vedle tří milionů Palestinců žije 170 tisíc Židů. Palestinci si přejí, aby odtud židovské komunity odešly.

Je zřejmé, že urovnání těchto sporů bude vyžadovat mimořádné úsilí a těžko předvídat, zda se to podaří nyní, během návštěvy americké ministryni zahraničí Madeleine Albrightové.