Spisovatel Štindl: Temnou alternativu zažívali i naši předkové. Nevím, proč by to mělo být dnes jinak

Ondřej Štindl, publicista, spisovatel a filmový scenárista

Ondřej Štindl je scenárista, publicista nebo spisovatel. Stál u začátků polistopadového Radia Stalin, dnes Radia 1. 

„Je to asi osud každé generace. Uvědomuji si, že pro dnešní dvacátníky je doba pozdního komunismu, ve které jsem vyrůstal, asi stejně daleko, jak pro mne byla 2. světová válka,“ říká spisovatel.

„Také nemohu říct, že bych se ve svých 15 budil hrůzou z toho, že nám ukradnou Sudety,“ dodává.

Touha utéct

Postavy, kterým dává jako scenárista charakter, mají potřebu mizet ze svého prostředí. Opakující se motiv prý naznačuje obraz tvůrčího neklidu, citlivosti a snad i smutku.

„Byla by to dobrá otázka pro mého psychoterapeuta. Nejsem schopný sám sebe tímto způsobem analyzovat. Ale téma úniku (v širším slova smyslu) určitě není jen mé. Je to projev jisté nesrovnalosti se životem tady a teď,“ vysvětluje. 

Ondřej Štindl je český publicista, spisovatel, filmový scenárista a DJ. Studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako recenzent, komentátor a zpravodaj v agentuře ČTA, Lidových novinách, české sekci BBC, časopisu Týden a pak se vrátil do Lidovek. Za scénář k filmu Pouta (2010) získal Českého lva a Cenu české filmové kritiky. 

„Je to také projev nesrovnalosti některých mých hrdinů s tím, kdo jsem a jaký jsem. Nebo projev elementární životní nespokojenosti. Potřeby uniknout nejen před danostmi světa, ale před tím, co se z člověka stalo. Jestli mám i já takovou touhu? To vlastně nevím.“

Současná doba mně přijde temně groteskní.
Ondřej Štindl

Temná alternativa

Spisovatel se vyjadřuje i k aktuálním otázkám kolem nás. „Současná doba mně přijde temně groteskní, ale asi nejsem sám. Vždyť i středoevropská tradice temné grotesky je dlouhá a hrdá. Ale neřekl bych, že patřím k jejím významným představitelům,“ říká jedním dechem.

Muzika je viditelnější částí mé profese, říká Milan Cais

Milan Cais

Milan Cais je nejen 31. rokem členem kapely Tata Bojs, kterou spoluzaložil s nejlepším kamarádem z hanspaulského sousedství Mardošou, ale patří i mezi uznávané české výtvarníky. „Když jsem byl na základní škole, už jsem se důkladně připravoval na výtvarnou střední odbornou školu, na Hollarku,“ říká.

Štindlova kniha Mondschein je temnou vizí postkatastrofického světa. Patříte k optimistům, co se týká vývoje lidstva? „Určitě to není tak, že bych ráno vstal a vykreslil si obraz zkázy, ke které všichni směřujeme, a pak šel do práce,“ odpovídá.

„Jsou tady možnosti nějakého nedobrého vývoje, což ale bylo vždycky. Často se cituje báseň od Thomase Eliota, podle které svět končí tak, že to nebouchne, jen zakňourá. Třeba takhle skončí i ten náš. Nevím, proč bychom měli teď být v jiném světě než žili naši předci. I oni měli nějakou temnou alternativu.“

Pracovní význam

Úspěšný scenárista získal už dva České lvy. V roli filmového kritika ale psal o zbytečnosti této filmové ceny. Má (nebo nemá) tedy nějaký význam?

„Myslím, že má,“ odpovídá. „Třeba proto, že se lidé od fochu sejdou a udělají si hezký večer. Možná už jen proto, že akce přitáhne pozornost k filmu obecně. Nebo proto, že můžete chřestit svými Českými lvy a dožadovat se, aby vás někdo bral vážně. Takže, v pracovním prostředí to určitě význam má,“ uzavírá Ondřej Štingl.

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru Osobnost Plus Barbory Tachecí. 

autoři: Barbora Tachecí, Kateřina Tesařová

Související