Speciální ústav pro nezletilé zločince není řešením do budoucna

I proto, že se k němu váže řada dalších zákonných novel, včetně přestupkového zákona. A nadto je tu coby pomyslná spojitá nádoba také otázka rovnocenného snížení věku k legálnímu sexuálnímu životu.

Jelikož je ale obecná rozprava k tomu všemu teprve v počátcích a pak jsou tu ještě lhůty projednávání zákonů v parlamentu, zdá se, že aspoň něco by se mělo stát záhy. Proto přišlo ministerstvo školství s novelizací zákona o ústavní a ochranné výchově, která předpokládá zřízení uzavřeného výchovného ústavu. V něm by měli pobývat toliko nezletilí pachatelé závažných činů, izolování od ostatních problémových dětí. A tento návrh dnes vláda schválila a postupuje jej zákonodárcům.

Podle ministryně Buzkové má být ve speciálním zařízení (neoficiálně už se hovoří o jednom nyní nevyužívaném pavilonu v bohnické léčebně), velice důsledný dohled. Chovanci odtud nebudou moci utíkat. Na první pohled se tedy chtěj nechtěj bude trochu blížit vězení. Ale přece jen by nemělo mít represivní charakter, nýbrž preventivní. Do značné míry jaksi dvěma směry - tedy coby prevence pro samotné delikventy, ale také vůči znepokojené veřejnosti, která se s dětskými vrahy pod zámkem může cítit o něco bezpečněji. Ministryně si představuje, že by zvláštní ústav měl, tak jako ostatní výchovné, spadat pod její úřad. Ale ve hře je ještě možnost, že než návrh novely dojde k finální podobě ve sněmovně, stane se kdesi další vražda rukou dítěte a zákonodárci budou raději chtít zřídit pro mladistvé vězení s odpovídajícím režimem.

To by potom bylo v gesci ministerstva spravedlnosti a mimo jiné s angažmá zaměstnanců vězeňské správy. Nastartování kariér notorických recidivistů by pak bylo asi neodvratné. Ale netřeba si bohužel dělat iluze, že tomu bude jinak, pokud dětské násilníky umístíme do společného uzavřeného ústavu. Procento schopných k normálnímu životu v dospělosti zůstane takřka mizivé. I na první pohled humánněji vyhlížející ústav je prostě branou do běžného vězení.

Padá-li v diskusi na toto téma slovo prevence, pak je asi třeba pohlédnout mnohem hlouběji a uvažovat, co stát může učinit pro to, aby k brutální zločinnosti jakoby předurčených dětí v budoucnu ubývalo. Ti, kdo se věnují ochranně dětských práv a samozřejmě psychologové stále dokola opakují, že se o opuštěné a problémové , citově vykořeněné děti neumíme postarat. Podle Chrise Gardinera, prezidenta Mezinárodní organizace pěstounské péče (která pořádá mimochodem příští měsíc právě v Praze konferenci), je na tom Česká republika co do počtů dětí žijících dlouhodobě v ústavech nejhůř z celé Evropy. Gardiner řekl před časem deníku Dnes, že z každých deseti tisíc dětí do tří let vyrůstá u nás dětských domovech šedesát. V Rumunsku ale jen 33, na Slovensku 32, v Polsku devět a ve Slovinsku ani jediné. Dětské ústavy v evropských státech existují, ale zavírá se do nich co nejméně dětí a jakmile to jde, jsou - a to i ty problémové - dávány k adopci, anebo jsou umísťovány v pěstounských rodinách.

Nadací a organizací pro podporu a ochranu opuštěných dětí u nás přitom existuje celá řada. Ale zdá se, že tu chybí ucelená koncepce se státní garancí. Jde přitom o komplex problémů, jejichž řešení představuje práci na léta a nikdy asi nemůžeme dojít k ideálnímu stavu. Zatím to ale vypadá, jako bychom spíš přemýšleli o způsobech bezpečné izolace těch z většiny už asi bohužel beznadějně ztracených duší. Jejichž drastické činy by ale naší pozornost měly směrovat k těm nejmenším, opuštěným, zanedbávaným, vyrůstajícím ve frustrujícím prostředí, jež - pokud se nic nezačne dít - skončí s citovým deficitem a nikdy neosvojenou stupnicí hodnost v ústavech. A tam pak stráví celé dětství, neboť si jich nikdo netroufne ujmout. Až vyrostou, přivedou na svět potomky se stejným osudem. Děsivý koloběh bude pokračovat. Tu a tam se jej nějaký populista pokusí navrhnout vyřešit třeba sterilizacemi.

Což je jen o krůček vedle vrhání nedochůdčat se skály. Ale o mentálně i velmi vážně tělesně postižené děti, jaké se za starověku ihned usmrcovaly, se přeci moderní společnost naučila starat už před dost dlouhou dobou, s nespornými výsledky. Ty ve výchovných ústavech na tom byly na počátku vlastně nesrovnatelně lépe. Přitom často končí mnohem hůř. A většinu z nás to jakoby nezajímá a své zastupitele tichým souhlasem pověřujeme, aby je hlavně nějakým způsobem dala pod zámek. Což je však jen řešením takříkajíc "pro tento den. "