Speciální povlak udrží lodní trup čistý i bez toxické chemie. Spotřebu paliva sníží až o 40 %

Američan překonal světový rekord v hloubce ponoru. V Mariánském příkopu objevil nové druhy i odpad

• Upravit
• Smazat

Bývalý člen amerického námořnictva Victor Vescovo se pomocí batyskafu ponořil vůbec nejhlouběji ze všech lidí, kteří se o to pokusili, a překonal tak světový rekord. Odhalil přitom nejen neznámé živočichy, ale i plastovou stopu lidstva.

Nizozemský inženýr Rik Breur vytvořil speciální povlak, který zabraňuje řasám, mušlím a korýšům uchytit se na lodním trupu. Jeho nápad by mohl omezit používání toxických látek na čištění lodí.

„Tyto chemikálie sice zahubí mušle a korýše, ale škodlivé látky se následně šíří oceánem a poškozují například korály, a to je velký problém. Takže čelíme dvěma problémům zároveň. Jednak samotnému zachytávání drobných živočichů na trupech lodí, což vytváří zbytečnou zátěž a zvyšuje spotřebu paliva, a pak je tu způsob, jakým se proti tomu bojuje, tedy pomocí toxických chemikálií s negativními dopady na životní prostředí,“ uvedl vynálezce.

Jen v důsledku odstraňování drobných živočichů z lodních trupů se do moře každoročně dostane 50 tisíc tun škodlivých chemikálií. Breurova metoda by mohla snížit spotřebu paliva až o 40 %.

Inspirace mořským ježkem

Speciální povlak řeší oba problémy. Znemožňuje zachytávání živočichů na trupu lodi a zároveň snižuje množství škodlivin vypouštěných do oceánů. Je složený ze dvou částí: z tenké přilnavé vrstvy a nylonových vláken, které se ke spodní vrstvě přilepí vertikálně. Výsledný materiál je tedy na povrchu hrubý a právě díky tomu se na něm nedokáží zachytit drobní mořští živočichové.

Nizozemský inženýr se prý inspiroval mořským ježkem a jeho bodlinami. Fascinoval ho hrubý, pichlavý povrch, který navzdory stálému pobytu pod mořskou hladinou zůstává bez nánosů. Nápad na využití podobného materiálu v lodní dopravě přišel před více než 15 lety. Jak ale Breur vysvětlil, vývoj finálního produktu se nedal uspěchat.

Vynálezce se inspiroval pichlavým povrchem mořského ježka, který pod vodou zůstává bez nánosů|foto: Fotobanka Pixabay,©

„Nemůžete si vypěstovat všechny ty živočichy v laboratoři. Jste odkázáni na testování v přirozeném prostředí. Něco pozměníte, v létě to vyzkoušíte, a když to funguje, můžete na to navázat. Ale když to nefunguje, jste zase o krok zpátky. Pokaždé, když chcete vyzkoušet něco nového, zabere to jeden rok. Z toho důvodu to trvalo tak dlouho.“

Nejtěžší prý bylo dopracovat se k optimální délce, tloušťce a hustotě nylonových vláken. Bylo důležité nakombinovat vlastnosti vláken tak, aby měl výsledný materiál potřebné vlastnosti.

Posledním krokem je přesvědčit lidi

Mořští živočichové typu mušlí a korýšů nemají šanci se na hrubém povrchu zachytit. O poznání složitější je to s mořskými řasami. Ty se v určitém, byť menším množství na povlaku zachytávají. Je to ale výzva, kterou Breur vnímá jako potenciál pro zdokonalení.

Větším problémem je podle něho získat důvěru zákazníků. „Nejtěžší je přesvědčit lidi, aby můj vynález používali. Je to úplně jiný koncept, průlomová technologie. Není to barva, ale povlak a jeho povrch navíc není hladký, ale drsný. To jsou dvě věci, které je potřeba lidem vysvětlit, aby se nebáli nalepit si to na loď,“ uvedl vynálezce. Jeho cílem je získat alespoň 5-10% podíl na trhu v oblasti námořní dopravy - teprve pak by měl jeho vynález znatelný dopad na čistotu oceánů.