Sociální bydlení v ČR? Obce a města zatím spíše spoléhají na mezigenerační výpomoc

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy bydlení pro sociálně slabé v Třešťi

Kdo by se měl postarat o sociální bydlení? Měly by mít obce zákonnou povinnost poskytnout sociální bydlení pro svoje obyvatele?

Sociální bydlení se týká nejen části romské menšiny, ale všech lidí sociálně slabých: s nízkými příjmy, s tělesným, mentálním nebo kombinovaným handicapem, lidí přestárlých, bez domova a podobně.

„Bydlení je základním právem člověka, a obce by se o tuto potřebu měly postarat,“ řekla v Pro a proti první náměstkyně primátora statutárního města Opavy Pavla Brady.

Navrhuje vytvořit takové podmínky, aby všichni znevýhodnění měli možnost získat své bydlení. Zároveň ale musí podmínky vytvořit také stát.

„Povinnost zajistit bydlení může přejít na obce pouze tehdy, když definujeme, co je sociální bydlení, kdo do něho spadá, a kdo to zaplatí,“ uvedl předseda Pracovní skupiny pro sociální začleňování Svazu měst a obcí ČR a starosta obce Zastávka Petr Pospíšil.

Podle něj obce v současné době nejsou schopné toto břímě převzít.

Úspěšný opavský model

Opava je příkladem dobré praxe, kdy město vytvořilo vlastní koncepci sociálního bydlení i bez zákona.

„Každý byt, který se uvolní, se snažíme obsadit těmito znevýhodněnými skupinami,“ popisuje opavské řešení Pavla Brady.

Každá obec může fungovat podobně, tvrdí. „V mnoha městech se ale bytový fond rozprodal do soukromého vlastnictví.“

Náměstkyně proto navrhuje, aby obce, které nemají vlastní bytový fond, navázaly smlouvy s neziskovými organizacemi a soukromými vlastníky, a zajistily sociální bydlení smluvně.

„Většina měst, žádný bytový fond nemá, protože ho ale nikdy nepotřebovala,“ souhlasí Pospíšil. „Funguje zde tradiční mezigenerační model, kdy se rodiče starají o děti, a děti o své rodiče.“

Prodej bytového fondu do soukromého vlastnictví vnímá starosta spíše jako nutnost.

„Obce a města měly po roce 1989 obrovské infrastrukturní dluhy. A díky penězům z prodeje bytů bylo možno vytvářet i nová místa pro bytové prostory,“ vysvětlil.

Mezigenerační model nebo státní koncepce?

„Řešíme následek a ne příčinu. Lidé nemají práci a obrovská nezaměstnanost znamená, že si nedokáží zachovat bydlení,“ tvrdí Pospíšil.

Ten je odpůrcem paušálního uzákonění sociálního bydlení. Z několika důvodů.

„Dokud nebudeme vědět, co si stát pod sociálním bydlením představuje, bude velice obtížné vyčíslit náklady na něj… Nedovedu si představit, jak by stát stanovil paušální podmínky pro všechny města a obce.“

Podle Pavly Brady je potřeba vytvořit zákon a celostátně nastavit pravidla tak, aby město od určité velikosti určitý počet sociálních bytů zajistilo.

Nelze ovšem vyčlenit celé domy jen pro sociálně slabé nebo psychicky nemocné, dodává.

„V Opavě jsme vzali jednotlivé byty. Nemůžeme mít v jednom domě lidi stejného druhu, protože pak se vytvářejí ghetta.“

I když se to nezdá, Brady doufá v návrat k tradičním modelům.

„Rodinné vazby se narušily, ale trend posilování mezigeneračních vazeb tu je. Nějakou dobu to bude trvat, ale vrátíme se k tomu, co fungovalo po staletí,“ předpovídá náměstkyně.

Starosta Pospíšil varuje: „Paušální uzákonění povinnosti by znamenalo opustit tento mezigenerační systém.“