Sníh, bílý sníh, a rudá krev. Příběh Tomáše Radila a Kláry Gerendášové

3. červen 2018
Klára Gerendášová jako výčepní

Ke „kulatým osmičkovým výročím“, která si letos připomínáme nebo budeme připomínat, patří i výročí První vídeňské arbitráže.

V listopadu 1938 (tedy krátce po uzavření Mnichovské dohody, po níž muselo Československo předat Německu svá pohraniční území) rozhodli ministři zahraničí Německa a Itálie o další zásadní změně.

Okleštěná Československá republika byla nucena předat Maďarskému království i značnou část oblastí jižního a východního Slovenska a také jihozápadní část Podkarpatské Rusi. Rozhodnutí mimo jiné způsobilo, že se Židé z těchto území stali občany jiného státu – a celkový počet Židů v Maďarsku se náhle zvýšil z 500 tisíc na 750 tisíc.

Osvětim: příjezd maďarských Židů v roce 1944

O pár let později tak v ghettech, v pracovních táborech a především v transportech z Maďarska do vyhlazovacích táborů skončily i desítky tisíc někdejších čs. občanů. Patřili k nim i členové rodin pozdějšího lékaře a vědce profesora Tomáše Radila (nar. 1930) a Kláry Gerendášové (1921-2015), která podstatnou část poválečného života pracovala jako hostinská.

Tomáš Radil: Stačilo sedm týdnů

Tomáš Radil už v Příbězích 20. století jednou vystupoval – roku 2015, v pořadu, který jsme věnovali osvobození vyhlazovacího centra v Osvětimi. Jeho příběh patří k těm známějším, i proto, že mj. napsal vzpomínkovou knihu Ve čtrnácti sám v Osvětimi (Academia, Praha, 2009) a knižně vydal také studii Holocaust a Evropa po sedmdesáti letech (Academia, Praha, 2016).

Konec Osvětimi, konec „továrny na smrt“

Tomáš Radil v roce 2014

Dne 27. ledna 1945 kolem třetí hodiny odpoledne dorazili do vyhlazovacího komplexu v Osvětimi sovětští vojáci. Na místě našli zhruba 7000 vězňů, převážně Židů – lidí umírajících, vyčerpaných, vyhladovělých, nemocných.

Narodil se v Bratislavě a vyrůstal v jihoslovenském městě Parkan, tedy v dnešním Štúrovu (sousední maďarskou Ostřihom odděluje jen řeka Dunaj, města spojuje most, zničený v posledním roce války a opravený teprve nedávno).

Pochází z židovské rodiny, v níž se mluvilo slovensky i maďarsky. V roce 1938 připadl Parkan po zmíněné vídeňské arbitráži Maďarsku. V březnu 1944 obsadily Maďarsko německé jednotky a právě tehdy se zásadně zostřila protižidovská opatření, která směřovala k deportacím statisíců maďarských Židů (premiér Kállay do té doby odmítal přistoupit k tzv. konečnému řešení židovské otázky – blíže viz zde.

Tomáš Radil na návštěvě v Osvětimi v roce 2006

Tomáš Radil odjížděl v jednom z transportů v červnu 1944, spolu s rodiči a prarodiči. Připomíná mimo jiné rychlost, jíž zkáza maďarských Židů probíhala:

„Přípravy k likvidaci trvaly sedm týdnů ode dne německé okupace. Dalších sedm týdnů stačilo k fyzické likvidaci asi 450 tisíc Židů deportovaných z tehdejšího maďarského území, s výjimkou Budapešti.“

Dostal se do Osvětimi-Birkenau (do tzv. bloku mladých, do něhož bylo vybráno asi tisíc chlapců ve věku kolem 15 let - účel tohoto bloku zůstává dodnes nejasný) a poté do centrálního tábora, kde se mu podařilo přežít až do osvobození. Po válce na vlastní pěst a nemocný tuberkulózou doputoval do Parkanu:

„Sníh, bílý sníh, a rudá krev. To je jakoby filmový obraz té mé cesty. Trvalo mi to dva měsíce, ale na jaře jsem byl doma.“

Setkal se s otcem a strýcem, matka a ostatní členové rodiny nepřežili.

Tomáš Radil se stal lékařem a vědcem, skoro 60 let se specializuje na výzkum mozku. Je přesvědčený, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně předávat:

„Pokud si životu nebezpečné zážitky udržujeme v dlouhodobé paměti, umožňuje nám to, abychom byli připraveni, kdyby se něco podobného mělo opakovat. Je to evolučně-biologická zákonitost. Tuto informaci mohou převzít za určitých okolností i naši potomci.“

Klára Gerendášová: v ghettu, na práci, v táborech

Zatímco Tomáš Radil už leta veřejně vystupuje, Klára Gerendášová poskytla snad vůbec první obsáhlejší interview Paměti národa. Narodila se 4. února 1921 v početné židovské rodině ve Velké Sevljuši (dnes Vynohradiv) na Podkarpatské Rusi. Měla těžké dětství, po smrti matky vyrůstala s prarodiči a ve čtrnácti letech se přestěhovala do Budapešti, kde prožila celý předválečný život, nejprve u strýce a poté u kamarádky, jejíž rodina ji vzala takřka za vlastní.

Klára Gerendášová v roce 1948

Na Kláru Gerendášovou dopadla různá protižidovská opatření, ale do roku 1944 byla chráněna před deportací maďarským občanstvím. Po německé okupaci musela spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do ghetta, odkud byla po čase poslána na práci: na venkově u města Pásztó kopala protitankové výkopy, v zimě a v dešti, s nedostatkem jídla a neustále mokrým oblečením:

„Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale i tak jsem musela pracovat dál.“

Jednoho rána v zimě 1944/1945 nahnali ozbrojenci z řad Strany šípových křížů Kláru Gerendášovou spolu s dalšími vězněnými ženami do dobytčích vagónů a odvezli je na práci. Když vlak zastavil, objevili se příslušníci SS, kteří se k příchozím chovali tak brutálně, že Klára počítala s okamžitou smrtí.

Dostala se však do přeplněného ženského koncentračního tábora Ravensbrück, ležícího asi 90 kilometrů severně od Berlína, a po několika dnech ještě dál, do pracovního tábora Penig, mezi Lipskem a Saskou Kamenicí (Chemnitz). Pracovala u soustruhu v továrně na letecké součástky, trpěla soustavným hladem a zimou.

Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána jí rychle začala hnisat. Na ošetřovně rozhodli, že jí bude amputována ruka:

„Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravená pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla.“

Kláře Gerendášové a dalším vězeňkyním se pak podařilo uprchnout z pochodu smrti a dostala se k jednotce americké armády – byla už blízko smrti, život jí zachránili američtí důstojníci a německý lékař, který ji operoval. Když se vrátila domů, setkala se se třemi ze svých čtyř sourozenců – jedna sestra holocaust nepřežila, stejně jako další příbuzní.

Klára se potom vdala, odstěhovala se do Karlových Varů, celý život pracovala v pohostinství. Narodily se jí dvě děti: dcera Anna, která emigrovala do USA a provozovala zubní laboratoř – a Ladislav, hudebník a herec. Klára Gerendášová zemřela poslední dubnový den roku 2015.

Klára Gerendášová v roce 2013
Spustit audio
autor: Adam Drda