Snažím se poukazovat na příběhy za detaily. V Praze se dá pořád objevovat něco nového, říká publicista Černý

Kolik jsi v té poslední knížce, která vyjde za pár dnů, dal těch tajemství dohromady? Podle čeho řešíš, jestli je tohle to tajemství, které za to stojí, či jestli jej všichni znají, a tak si to někde lidé dohledají a dočtou?

Nemyslím si, že to funguje takhle. Já mám pocit, že ty příběhy ke mně přicházejí. Jinak jsem dostal takovou základní sumu od rodiny, která tady na Starém městě žije opravdu dlouhá léta, takže některé věci do mě vstoupily s mateřským mlékem, jak se říká. Pak jsou to věci, které se doslechnu, které mi někdo vypráví, které se třeba odehrají – pak ve mně chviličku bublají, pak přijde podnět, že třeba jdu okolo a říkám si ‚sakra, vždyť tohle bylo ono‘ a začnu po tom trošičku pátrat. Musím přiznat, že žádná velká systematičnost v tom není.

Nejsi systematický.

Moc ne. Spíš ke mně ty věci zaplaťpánbůh přicházejí a spíš jsem je snad schopen vnímat, než že bych je systematicky dával do škatulek. V této nové knížce je jednadvacet takových větších příběhů a pak na konci jsou takové drobnější klípky, těch je myslím dvacet pět.

Máš rád klípky?

Jo, jo. Mám rád i takové informace, které se dají říct jednou dvěma větami. V hospodě se to dá hodně dobře použít.

Když jsi zmínil hospodu, před písničkou jsem říkala, že se podíváme i do 80. let tady v Praze a musíš říct, jak to bylo s hospodou U Dvou koček – Pacifik nebo U Paciček se jí také říká.

To byl strašlivý mord, který se odehrál, když jsem byl malý kluk. Celá Praha to řešila. Ti, kteří to pamatují té hospodě říkají Pacifik a ten důvod je dost morbidní. S tím oceánem to nemá nic společného, je to proto, že tam ufikali kuchaři packy, tak je to jako Pacifik nebo U Paciček. Tenkrát bylo spousta teorií proč: říkalo se, že ten kuchař byl falešný hráč a protože fixloval, tak mu usekli ruce, ale ten příběh byl prozaičtější.

Čtěte také

Tomáš Garrigue Masaryk nebrojil proti pivu, ale proti pokoutným pálenkám, které otupují mysl, upřesňují autoři knihy Praha ožralá

Byl nějaký vrah, který se tuším jmenoval Doležal, který se svými kumpány pil celou noc v nedaleké vinárně na Národní a nad ránem jim došly peníze. Chtěli chlastat dál, tak se šli podívat ještě do Perlovky, kde měla stát nějaká lehká děva. Přemýšleli, že ji stáhnou o peníze, ale ona už mezitím odjela. Tak tohohle člověka napadlo, že půjdou vykrást ty Kočky – docela často tam sami chodili, takže se tam nějakým bočním vchodem vloupali a pili dál v zavřené hospodě. Ráno přišel kuchař normálně do práce, nevšiml si jich, šel do kuchyně na svůj ranní rituál, udělat si kafe a že začne vařit oběd, najednou ale uslyšel lomoz v lokále. Tak se tam šel podívat a tenhleten Doležal ho umlátil a aby toho nebylo málo, tak mu ještě usekl ruce. V tu dobu to vypadalo jako velká záhada, ale pak když se po letech – to vyšetřování trvalo celkem dlouho – vrah našel, tak se zjistilo, že to byl prostě jenom sadistický psychopat, který to udělal tak nějak navíc, už mrtvému člověku.

Proč jsi dal tenhle příběh do té knížky?

Dal jsem ho tam proto, že je tam strašně zajímavá věc. V té hospodě je dodneška vedle výčepu dlaždice, na které jsou ty seky vidět. Když jsem popisoval, jak se ty věci do té knížky dostávají, tak já se snažím, aby si lidé všímali, kde někde je nějaký detail, který s sebou ale nese velký příběh. Tenhle příběh je hnusnej a morbidní, ale bezpochyby také patří do Prahy.