Smlčí-li pravdu spisovatel, lže! Jak reagovali komunisté na udělení Nobelovy ceny potížistům Heyrovskému a Seifertovi?

10. říjen 2014
Básník Jaroslav Seifert v roce 1981

I když podzimy let 1959 a 1984 dělí čtvrt století, je mezi nimi svorník: právě na přelomu září a října těch let došla do Československa zpráva o udělení Nobelovy ceny – v prvním případě Jaroslavu Heyrovskému, ve druhém Jaroslavu Seifertovi.

Nobelovka pro potížisty

Ať to bylo za Novotného nebo za Husáka, měl komunistický režim s Nobelovou cenou problém. Asi nejlépe by se oficiální reakce na tohle mimořádné ocenění dala označit jako velmi chladná zdvořilost.

U chemika Jaroslava Heyrovského, jinak geniálního vědce, hrála roli skutečnost, že se politicky neangažoval; jeho zaujetí pro vědeckou práci vedlo až tak daleko, že jeho válečné výzkumy v laboratořích chemického ústavu vnímali někteří kolegové jako kolaboraci s nacisty.

A básník Jaroslav Seifert? V roce 1929 ho vyloučili z komunistické strany kvůli nesouhlasu s Gottwaldovým vedením a v roce 1977 byl mezi prvními signatáři Charty 77…

Není příliš daleko od pravdy konstatování, že Heyrovský i Seifert byli vlastně pro vládnoucí pražský režim „potížisté“. Jenže v obou případech se Nobelova cena komunistům hodila.

Až na sedmou stránku…

Na Heyrovském režim demonstroval úspěchy socialistické vědy – ačkoli jeho objev polarografie, způsobu získávání informací o druhu a množství látek v roztocích, byl učiněn už v první polovině 20. let a ve 30. letech už byl mezi vědci známý a poměrně rozšířený.

Když ale jel Heyrovský v prosinci 1959 do Stockholmu pro ocenění (bez dětí, samozřejmě, ty zůstaly doma – jako rukojmí), Rudé právo psalo o mocné podpoře, jakou měla polarografie u Československé akademie věd. Jaksi taktně bylo zamlčeno, že akademie byla zřízena roku 1952, tedy 30 let po Heyrovského objevu…

A u Jaroslava Seiferta? Tam komunistický režim do omrzení připomínal jeho levicovou tvorbu a jeho poezii prezentoval jako mírovou. Že Seifertovi šlo vždy především o možnost svobodného vyjadřování, o tom samozřejmě nepadlo ani slovo.

Jaroslav Heyrovský

Rudé právo odbylo první informaci o úspěchu českého básníka desetiřádkovou zprávou na sedmé (!) straně v rubrice zahraničního zpravodajství – mezi články s titulky Bavorský kabinet hájí esesáky, Tisíce lidí v Itálii na dlažbu nebo Washington stupňuje vydírání. Až později se začaly otiskovat oficiální gratulace, připomínat básníkova tvorba a jeho život.

Smlčí-li pravdu spisovatel…

Podobně skoupý je i rozhlasový archiv. Hlas Jaroslava Heyrovského se dochoval jen v krátkém záznamu, je možné poslechnout si i reportážní sestřih z udílení Nobelovy ceny za přítomnosti krále Gustava VI. Adolfa. Dozvědět se o životě Jaroslava Heyrovského víc můžeme ze vzpomínek jeho současníků a vyprávění jeho dětí.

Také v případě Jaroslava Seiferta vysílal rozhlas daleko víc pořadů „o něm“ než „s ním“. Hodnotný je záznam jeho projevu na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu 1956.

Na hradě tehdy seděl „spisovatel“ Antonín Zápotocký, který se sjezdu také účastnil – a Seifert se nebál veřejně zastat vězněných spisovatelů (a že jich tehdy bylo): „Smlčí-li pravdu kdokoliv jiný, může to být taktický manévr. Smlčí-li pravdu spisovatel, lže!“ Projev zakončil požadavkem, aby umlčení spisovatelé byli vyzváni ke spolupráci a aby přítomní mysleli na osud svých uvězněných kolegů.

K mimořádně zajímavým snímkům z rozhlasového archivu (v tomto případě archivu Rádia Svobodná Evropa) patří asi desetiminutový rozhovor s překladatelkou Helenou Friedlovou ze Švédska. Ta v roce 1982 spolupracovala na švédském překladu a vydání Morového sloupu – jediné Seifertovy básnické sbírky, která byla ve Švédsku k dispozici ve chvíli, kdy se tam rozhodovalo o udělení Nobelovy ceny.

Helena Friedlová prozradila Svobodné Evropě zajímavé zákulisní informace o průběhu hlasování o udělení Nobelovy ceny a velmi podrobně také hovořila o mimořádném zájmu, který ve Švédsku vzbudilo Seifertovo jméno poté, co bylo ohlášeno jeho ocenění. To se posluchači Československého rozhlasu dozvědět nemohli…

Seifert na Hlasu Ameriky

Záznam z archivu Rádia Svobodná Evropa nebude ale jedinou raritou, kterou většina posluchačů buď vůbec nikdy neslyšela, nebo už na tuhle zajímavost dávno zapomněli.

Doslova mráz mi přebíhal po zádech, když jsem v archivu Českého rozhlasu narazil na hrubý, nesestříhaný materiál z pozůstalosti Oty Nutze, ve kterém bývalý redaktor Hlasu Ameriky Jolyon Negele vzpomínal na to, jak jej Státní bezpečnost v roce 1986 doslova vyhnala ze Seifertova pohřbu.

Jaroslav Seifert

To bylo tak: Stát vypravil Seifertovi pohřeb s pompézním obřadem v Rudolfinu, do jehož průběhu ale nesměla rodina zemřelého zasahovat. Lidé, kteří se chtěli se zemřelým básníkem opravdu rozloučit, dostali příležitost během církevního obřadu v Praze v břevnovském kostele svaté Markéty – ovšem pod dohledem Státní bezpečnosti.

Poslední šance rozloučit se s Jaroslavem Seifertem byla během církevního obřadu na hřbitově v Kralupech nad Vltavou, kam byly básníkovy ostatky uloženy. A právě do Kralup se vypravil i tehdejší středoevropský redaktor Hlasu Ameriky Jolyon Negele – aby odtamtud byl „vyvezen“ Státní bezpečností kamsi do polí mezi Kralupy a Prahu.

Poslechněte si mimořádně zajímavé archivní rozhlasové ukázky, které připomínají dva české nositele Nobelovy ceny, nahoře v článku nebo v iRadiu.

Denní tisk oznamuje udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému. Rudé právo 11. prosince 1959
Spustit audio
autor:David Hertl
  • 20. století