Slovenskou vládou otřáslo tunelování ve velkém

Zde je třeba připomenout, že Pavol Rusko v předešlých letech podepsal dlužné směnky v hodnotě více než jednoho sta milionů korun věřiteli, jenž byl obchodním partnerem státních firem v Ruskově resortu. Když tato informace letos v létě vyplula na stránky slovenského tisku, ministr nedokázal rozumně vysvětlit ani důvod nadstandardně vysoké půjčky, ani způsob jejího splacení. Navzdory tomu by se možná aféra táhla několik dní a rozzlobený premiér sám přiznává, že ultimátum, ke kterému se již stejně odhodlal, by nemělo platnost pouze po dobu několika hodin, ale že by dal ministrovi na přemýšlení ještě celý týden. Chybělo k tomu ale jedno "kdyby".

Kdyby totiž Pavol Rusko dával najevo, že chce přemýšlet, a ne využívat získaný čas k tunelování státních fondů. A zde číše trpělivosti už opravdu přetekla. Jde o to, že Národní agentura pro malé a střední podnikání odeslala na účet jedné košické privátní společnosti téměř jednu a tři čtvrtě miliardy slovenských korun. A to za okolností zvlášť podezřelých. Šéf agentury, dosazen na své místo právě Pavlem Ruskem, učinil tuto finanční operaci bez vědomí a souhlasu správní rady, jejímuž schválení takový peněžní přesun podléhá.

Dále pak je zarážející ona suma, když bývalí funkcionáři agentury tvrdí, že se nikdy nesetkali s podporou projektu ve výši nějak významněji přesahující 10 milionů korun. A za třetí: uzávěrka veřejné soutěže, ke které se tato suma váže, byla pouhý týden před podezřelou transakcí. Za pár dnů tedy agentura jakoby nejen vyhodnotila množství projektů v miliardové výši, ale také stihla zpracovat všechny související materiály včetně přípravy, schválení a podepsání složitých smluv, a bleskurychle poukázat údajnému vítězi ne sice kulatou, ale jinak opravdu hezkou sumičku. A i kdyby vše proběhlo v souladu se zákonem a dobrými mravy, předpisy stejně umožňují vyplácení přiznaných částek až po určité době, znatelně přesahující týden od rozhodnutí o vítězi soutěže. Což se viditelně nestalo.

Zmíněná suma rozhodně stojí za podrobnější rozbor. V přepočtu na českou měnu představuje přibližně jednu miliardu dvě stě miliónů korun. Kdybyste z této finanční zásoby třeba chtěli žít, na následujících 100 let života byste mohli počítat s jedním milionem českých korun na každý měsíc. Utratili byste tak 12 milionů ročně, jenomže ouha: při pouze jednoprocentním, tedy nepravděpodobně nízkém bankovním úroku by vám vlastně za rok neubylo vůbec nic. Při dvou procentech ročně by jste mohli utratit milion měsíčně, a stejně by vklad na úrocích vydělal za stejnou dobu další čistý milion.

Jenomže lidé na Slovensku se sta let zase tak běžně nedožívají. A také nejsou zvyklí na takové příjmy. Takže ze stejné renty by mohly po dobu 50 let v klidu žít až dva tisíce Slováků a ještě by z peněz neubylo. A to si představte, že by nešlo o rentu, ale o mzdu za nějakou produktivní činnost, která by se zhodnocovala ještě víc, než by bylo na tyto mzdy vynakládáno. To by pak musel být opravdu zdroj pro nekonečné zvelebování celého východního Slovenska. Ale až tak zázračný projekt to možná nebude, protože firma zřejmě dostala strach a oznámila, že celou sumu vrátí i s úroky za dobu pobytu na jejím účtu. A ředitel agentury, jenž tento, podle smlouvy nevypověditelný byznys, spytlíkoval, už ředitelem není. To jsou tedy další slíbené happy-endy. Jenomže bychom neměli předbíhat. Sliby jsou sliby, a realita se někdy vyvíjí po svém. A hlavně celý případ naznačuje, že postkomunistické státy střední Evropy mají stále co dělat s korupcí a tunelováním, neb toto jistě nebude žádné slovenské "špecifíkum". Jen to tentokrát někdo opravdu přehnal s výší ulité sumy, s bleskovou rychlostí jejího odčerpání a s načasováním celé věci. Naproti tomu milionky a desítky milionečků ve vší tichosti kolikrát nadále odtékají z našich daní a chybějí tu kultuře, tam školství, onde zdravotnictví, a člověku nezbývá, než se divit. Občas někde vypluje jakýsi případ Pavla Ruska, nebo právního zástupce bývalé ministryně Součkové či snad dokonce firmy Diag Human, ale spousta takových vypouštěcích kanálů zůstává zrakům veřejnosti nadále skryta. V době pomalu už předvolební - zde i na Slovensku - to možná není špatný námět k přemítání o našich voličských možnostech.