Šli Židé ve 2. světové válce jenom jako ovce na porážku?

A to přesto, že už jsou zveřejňována fakta, jak byli čeští Židé ochotni Československo bránit a po zničení se intenzivně do odboje zapojili, stejně tak i do zahraničního. Ostatně jejich život v terezínském ghettu byl také bojem o zachování elementární lidské důstojnosti.

Čtěte také

Židé v protektorátu

Když se v roce 1959 připravovala v Osvětimi expozice věnovaná obětem, byla o spolupráci požádána také československá strana, aby dodala informace o obětech. Tehdejší předseda Svazu protifašistických bojovníků se v dopise, adresovaném ministerstvu školství, vyjádřil těmito slovy:

„Úkolem expozice je ukázat ohavnost nacistických zločinů. Nemáme však zájem, při vší úctě k památce padlých obětí nacismu, ke glorifikaci skupin, které trpně, bez odporu byly nahnány do plynových komor.“ Jak zvláštní, úctu sice máme, ale jen k některým. Jakoby se i oběti řadily do pomyslných kategorií, jak se komu hodilo.

Židovská komunita v Československu proslula nejen svými podnikatelskými úspěchy, ale také úspěchy v oblasti intelektuální a umělecké.

Jak si tento výrok vysvětlit? „Stát Izrael byl považován za nepřátelskou imperialistickou zemi a českoslovenští Židé byli považováni za potencionální zrádce, kosmopolity, kteří jsou ochotni kdykoliv zaprodat svou vlast. Připomeňme si také politické procesy v 50. letech minulého, ale perzekuce se tehdy netýkala jenom těchto špiček, ale všech,“ vysvětluje badatel Petr Balajka.

Židovská komunita v Československu proslula nejen svými podnikatelskými úspěchy, ale také úspěchy v oblasti intelektuální a umělecké. Stačí připomenout alespoň Franze Kafku, Franze Werfela – výčet by byl mimořádně rozsáhlý. A také se dle slov Petra Balajky „ztotožnili s ideou Československa a byli velmi loajálními občany“.

Emigrace, nebo respektování situace

Vše se pro Židy začalo zásadně měnit s postupujícím antisemitismem, který do absurdní podoby dovedl v sousedním Německu Adolf Hitler. Po jeho nástupu do čela státu se nacismus se svými představiteli stává hlavním nositelem genocidy a tyto myšlenky a především konkrétní činy vedoucí k „totálnímu řešení“, rozuměj pozabíjení, se dostávaly v období 2. světové války do dalších okupovaných zemí.

„Židé v Československu měli několik možností. Buď emigrovat, což nebylo jednoduché a vyžadovalo to velké finanční prostředky – museli získat víza do demokratických zemí, ovšem těch se dávalo málo.

Onen mýtus se možná hodil i většinové společnosti, která si tak zdůvodňovala, proč pro Židy nic neudělala.
Petr Balajka

Nebo respektovat danou situaci a čekat, co se stane. „Ale nikdo tehdy netušil, co se stane,“ vysvětluje Balajka a dodává: „Hranice snášenlivosti byla individuální, někteří emigrovali i nelegálně, ale většina tady zůstala.“

Ti, kteří bojovali, se ocitli jak na Západě, tak na Východě i v protinacistickém odboji. Můžeme uvést alespoň jména Pavel Vranský, který se stal letcem v RAF, či Helena Petránková, která na východní frontě působila v československém pluku, a jako příklad protinacistického odboje v okupované Paříži Věru Waldesovou Hromádkovou.

Čtěte také

Z gulagu do Buzuluku. Jednotku tvořili Češi a Slováci, ale i Rusíni a Židé

A dle slov publicisty Ferdinanda Peroutky: „Co si řekneme, jestliže snad zjistíme, že v západní armádě byla v některých chvílích polovina Židů? Že v slavném našem ruském prvním pluku bylo Židů dokonce polovina? Jestliže si Židé vymohou zjištění své procentuální účasti v boji, nebudou se věru muset hanbit.“

Na otázku pořadu, zda se Židé nezapojili do protinacistického odboje, Petr Balajka odpovídá: „Zapojili,“ a vysvětluje, proč vzniknul onen mýtus: „Hodil se tehdejší ideologii antisemitismu a celkovému pohledu na Židy. A možná se hodil i většinové společnosti, která si tak zdůvodňovala, proč pro Židy nic neudělala.“

Celý pořad si poslechněte v audiozáznamu. Připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, režii měl Michal Bureš. Vystupují Kajetán Písařovic, Kamil Halbich, Lukáš Hlavica, Igor Bareš, Ivana Uhlířová, Johana Tesařová a Bořek Joura.