Sleduje Bezpečnostní informační služba politiky?

2. duben 2003

"Sledují nás špioni" - hlásá titulek středeční Mladé fronty Dnes. Pod ním se skrývá článek, ve kterém si ministr vnitra Stanislav Gross a ministr obrany Jaroslav Tvrdík stěžují, že se v poslední době ocitli v centru zájmu zpravodajských služeb.

Vzhledem k válečnému konfliktu v Iráku by to nemusela být překvapující informace, pokud by se týkala špionů Saddáma Husajna, případně amerických zpravodajců, kteří by právě kvůli válečnému konfliktu projevovali zvýšený zájem o české ministry takzvaných silových resortů. Problém je v tom, že Gross s Tvrdíkem hovoří o sbírání různých údajů českými špiony. "Takové varování jsem dostal", potvrdil Mladé frontě Dnes Gross.

V témže deníku pak na něj navázal i Jaroslav Tvrdík. Cituji: "Už delší dobu se dozvídám, že na mne někteří lidé z prostředí vojenských tajných služeb sbírají diskreditující materiály. Pak se mi dokonce dostalo varování, že se tito lidé obrátili na Bezpečnostní informační službu a zprávami o mně jí velmi intenzívně zásobují". Tolik citace Jaroslava Tvrdíka v Mladé frontě Dnes. V české vysílání BBC se dokonce objevila spekulace, že Gross na sjezdu sociální demokracie nekandidoval proti Špidlovi kvůli obavám z informací BIS o ekonomických aktivitách Grosse a jeho manželky.

Samozřejmě tajné služby nařčení odmítají. Mluvčí BIS Jan Šubrt do médií opakuje, že Bezpečnostní informační služba se řídí platnými zákony. Také koordinátor tajných služeb a zároveň český premiér Vladimír Špidla tvrdí, že Bezpečnostní informační služba proti Grossovi a Tvrdíkovi žádnou akci nerozjela, takže zmiňovaní ministři buďto trpí stihomamem, nebo se o ně tajné služby zajímají v rámci zákona a v souvislosti s jejich běžnou činností. Ta spočívá mimo jiné v tom, že BIS nesmí nikoho sledovat z politických důvodů.

Lze předpokládat, že právě politické důvody by v případném zájmu tajných služeb o ministra obrany a vnitra neměly hrát rozhodující roli. Bezpečnostní informační služba sbírá především informace, ohrožující ekonomické či bezpečnostní zájmy státu. Vzhledem k irácké krizi by se tudíž ministři silových resortů mohli celkem logicky dostat do zorného pole civilní kontrarozvědky.

U Jaroslava Tvrdíka by se mohlo rovněž jednat o vyřizování účtů za personální průvan v řadách vojenské rozvědky a kontrarozvědky. U Stanislava Grosse by mohlo jít také o jiné důvody. Stačí prolistovat novinové archivy a v nich lze nalézt podněty, které zájem BIS mohly vyvolat. Samozřejmě jde pouze o úvahy, pohybující se v teoretické rovině a vycházející z předpokladu, že se o Grosse tajné služby skutečně zajímají. Řeč je o aféře kolem aktivit Grossovy manželky. Ta vypukla zhruba před rokem.

Souvisela se spoluprací Šárky Grossové s uměleckou agenturou Goja. Grossová měla shánět sponzorské příspěvky od firem, které se ucházely o privatizaci státních podniků. Hovořilo se například o Agrofertu, Třineckých železárnách nebo o Mostecké uhelné společnosti. Svými aktivitami si měla Grossová vydělávat více než manžel, tedy zhruba nad pětasedmdesát tisíc korun měsíčně.

Šárka Grossová v prvních reakcích svůj příjem vysvětlovala prací distributora firmy, které nabízela různé saponáty a kosmetické přípravky. To by však musela být mimořádně úspěšná a musela by být v jiné pozici, než distributor. A protože její manžel zastává velice vlivný post ve vládě, je pochopitelné, že se objevily spekulace, že poměrně slušné příjmy mohou mít jiný původ. Ty ještě přiživila informace, že Grossová jako velmi důležitá osoba dostala od dovozce automobilů Audi k dočasnému bezplatnému užívání vůz stejné značky. Shodou okolností právě automobily Audi nakoupila na podzim roku 2000 česká vláda právě na doporučení Stanislava Grosse.

Zkrátka nad aktivitami manželky ministra vnitra se vznášelo příliš mnoho otazníků, včetně podezření z korupce. Podle očekávání Gross odmítá veškerá nařčení, že by jeho majetek pocházel z nelegálních zdrojů. Může se přitom opřít o fakt, že neexistují důkazy, že by tomu bylo jinak. Právě v boji s korupcí se přímé důkazy shánějí velmi obtížně. Takže aktivita BIS směrem ke Grossovi by se teoreticky dala vykládat také v této souvislosti.

Může jít samozřejmě o nafouknutou bublinu a tajné služby se na Grosse s Tvrdíkem vůbec nezaměřily. Ostatně agentománií v poslední době trpěla celá řada politiků. Stačí připomenout aféru údajných nelegálních odposlechů Vlastimila Tlustého. Po splasknutí bubliny se ukázalo, že špionem byl s největší pravděpodobností sám Tlustý. Ten patrně neobratně zacházel se svým mobilním telefonem.

Nahrál si část jednání v poslanecké kanceláři, která se mu zpětně objevila v hlasové schránce. Podobný pocit, že jsou sledováni v té době vyjádřili například také předseda sněmovní komise pro kontrolu BIS Jan Klas nebo poslankyně ODS Zdeňka Horníková. Také v jejich případech byla záhadným špionem patrně jejich neobratnost při zacházení s mobilním telefonem. I v historii jsme byli mnohdy svědky nařčení politiků, že proti nim pracují tajné služby.

V roce 1995 například šéf Občanské demokratické aliance Jan Kalvoda obvinil bezpečnostní informační služby, že nelegální špehuje tuzemské politické strany. Prošetření tohoto nařčení prokázalo, že se nezakládá na pravdě. To potvrdila i blízká budoucnost. Pokud by se tajné služby o činnost politických stran skutečně zajímaly, pak by musely vnést světlo do podivného financování právě Občanské demokratické aliance a měly by patrně také zajímavé informace o takzvaném švýcarském kontu ODS.

Pokud tyto informace nebyly záměrně zameteny pod koberec, pak se BIS o činnost politických stran nezajímala vůbec nebo se jim věnovala velmi diletantsky. Ani politické strany, natož politici, se totiž nemohou vymykat znění příslušného zákona. To znamená, že i o nich mohou tajné služby sbírat informace, pokud existuje podezření, že by mohli ohrozit ekonomické či bezpečnostní zájmy státu.

autor: Petr Hartman
Spustit audio