Sláva Volný: 21. srpna 1968. Jak jsem mohl změnit dějiny země
Vracet se ve vzpomínkách je záležitost vždycky ošidná. Svým způsobem se to dá přirovnat k archeologickému průzkumu.
Někdy ale stačí uvolnit pověstný kamínek a lavina prožitků se rázem jako kaleidoskop začne odvíjet před naším vnitřním zrakem. Vzpomínky bývají bolestné.
Čtěte také
Letos si připomínáme osmičková výročí a jedno je pro mne obzvlášť smutné. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. I když od vzpomínkových akcí uběhlo několik měsíců, přesto mi to nedá, abych se k tomu ještě nevrátil, zvláště když si brzy budeme připomínat 17. listopad, Den boje za svobodu a demokracii a začátek sametové revoluce.
Revoluce, která ve své podstatě započala jednání o stažení sovětských vojsk z našeho území. Tato dvě data mají pro mě velkou symboliku. Srpnová invaze mi totálně obrátila život vzhůru nohama, listopad 1989 mě zase postavil na roveň ostatním lidem. V roce 1968 mi bylo 12 let, kdy jsem svého otce viděl naposledy. Potom jsem ho už jen občas slyšel na vlnách Svobodné Evropy, odkud komentoval dění v tehdejším Československu.
Nemusím asi zdůrazňovat, že jako jeho syn jsem neměl tady na růžích ustláno. Komunisté Slávu Volného nenáviděli do morku kostí a synovi se snažili znepříjemnit život, jak jen se dalo. Jinými slovy byl jsem pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti.
Kdo a proč?
A kdyby jenom to! Provokace všeho možného druhu nebraly konce. Jedna obzvlášť peprná mi utkvěla v paměti. Vlastně se na ni nedá zapomenout, jak byla ve své podstatě k smíchu, až na to, že se změnila v krutý škleb estébáků.
Psal se rok 1972, pár dnů před 21. srpnem, jedna hodina ráno. Domovní zvonek rozříznul noční ticho. Neodbytné řinčení přerušilo náš spánek. Znovu a znovu! „Takhle snad nezvonilo ani gestapo,“ pronesla maminka vzpomínkou na válku. Za dveřmi stáli vysocí dva muži v civilu. K dokonalému obrazu z válečné doby jim scházely jen dlouhé černé kožené pláště.
„Máte doma syna?“ Zeptali se a bez pozvání se hrnuli do předsíně. „Vzbuďte ho, půjde s námi na okrsek.“ „Proč? Co provedl? A proč takhle v noci, to nemohlo počkat do rána?“ ptala se maminka. „To vás nemusí zajímat,“ odpověděl jeden z mužů. „Syn není plnoletý, je mu teprve šestnáct, půjdu s ním,“ odpověděla rázně matka.
Čtěte také
Na okrsku Veřejné Bezpečnosti jak se tehdy policejní stanice jmenovala, panoval zdánlivý klid. Odvedli nás do prvního patra, kde se vyšetřovaly závažnější přečiny. Roztřeseně jsem čekal, co bude dál, z čeho budu obviněn. Ničeho jsem si nebyl vědomý.
Maminka byla na pohled klidná. Jen pevně sevřené rty vyjadřovaly, co prožívá. Nenasadili na mě žádné mladé ucho. Vyšetřoval mě přímo poručík StB. Rozvážně se probíral papíry před sebou, druhý muž mlčky přihlížel. Odhadoval jsem, kdo z nich bude hrát hodného a kdo zlého policajta. V duchu jsem se uklidňoval, že to bude nějaká ptákovina, když mě jako obvykle zadrželi na ulici. Krutě jsem se mýlil. Poručík do mě zabodl své ocelově šedé oči a pomalu pronesl.
„Pane Volný, obviňuji vás ze shromažďování zbraní a se svými komplici přípravu ozbrojeného vystoupení, které se má uskutečnit 21. srpna tohoto roku.“ Kdybych v ten okamžik dostal ránu do hlavy, nebyl by to pro mě větší šok. Vzápětí pronesl slovo kontrarevoluce, která je přes mého otce podporovaná a řízená ze Západu. Jen jsem si pomyslel, že mají o mých schopnostech vysoké mínění.
Čtěte také
Matka se už neudržela a vybuchla, co je to za nehoráznou pitomost. Poručík ji ignoroval. Teď bylo na mně, abych se k tomu vyjádřil. Začal jsem s tím, že málem nevím, kde má zbraň hlaveň, natož jak se používá, a že absurdnější obvinění snad být už ani nemůže.
K dalšímu vyjádření jsem se už nedostal. Poručík zaklapl desky s tím, že jsem obviněn z přechovávání zbraní a jejich použití a proto jsem zatím na 24 hodin zadržen, a že vazbu můžou prodloužit až na dvojnásobek To, že na to nemají právo, protože nejsem plnoletý, je nijak nevzrušovalo.
Matčiny protesty smetl ze stolu a přivolaná služba ji vyvedla ven. Já jsem putoval do cely předběžného zadržení, kde jsem si měl na všechno pěkně vzpomenout. Třásl jsem se po celém těle. Pro mladého, sotva dospělého kluka je to obrovský náraz být najednou vytržen z poklidného domova uprostřed noci a dozvědět se, že na svých bedrech nesu tíhu a odpovědnost za úspěch protikomunistického povstání.
Sice mě po 24 hodinách a dlouhých výsleších nakonec pustili, ale pointa je v tom, že jsem se nikdy nedozvěděl, kdo a proč. Když ze mne po propuštění opadl první stres, trochu hrdě jsem si říkal: Slávo, tak ty jsi mohl změnit dějiny této země.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
