Šlápl na minu

24. září 2010

Plní se mi dětský sen a předsevzetí dospělého muže. Letím do tropů a ne ledajakých. Do jihovýchodní Asie, dříve známé jako Indočína, hrobu bílého muže. Letím do Kambodže, do města Takea, které leží na území dávno nazývaném Kočinčina. Odsud si francouzští vojáci v roce 1876 dovezli tehdy neznámého parazitického červa a chorobu jím vyvolanou pojmenovali kočinčinské průjmy. Parazit má dnes jméno Strongyloides stercoralis. Co přivezu domů já?

Jsem ovládán smíšenými pocity. Těším se a nevím na co, nevím, čeho se mám bát. V letadle vedle mě sedí pět dalších kolegů, spolu budeme rok pracovat a žít v nemocnici v Takeu. Vidíme se podruhé v životě.

První seznámení s jihovýchodní Asií přišlo již v Bangkoku. Vystoupil jsem z letadla a dostal ránu z dosud neznámého horka a vlhka. Zalapal jsem po dechu, sešel po schůdkách a začal se potit. S menšími přestávkami jsem propotil celý příští rok. Mám rád letiště vzdálených krajů, propůjčující pocit výjimečnosti. I bangkokské má vůni dálek.

Zatím je to hezké, zatím je vše fajn, i další dva dny v Ho Či Minově Městě s tak poetickým jménem Saigon. Na phnompenhském letišti nás čeká vedoucí obchodního oddělení, vedoucí zdravotnického týmu, co střídáme, zástupci kambodžského ministerstva zdravotnictví a dlouhá šňůra dní pobytu v této krajině. Vše, kam se podívám, je nové a neobyčejné, tváře lidí, barva pleti, oblečení. Na letišti pár rozbitých letadel připomíná, že ještě před nedávnem tady zuřila válka. Ve městě to dokládají rozbourané domy a špinavé ulice. Na vše se dívám s úžasem, překvapením i obavami.

Dovezli nás do restaurace, tmavé a zapáchající. Z oběda si pamatuji, že jsem se potil a nic nepozřel. Později jsem tam chodil při každé návštěvě Phnompenhu, spřátelil jsem se s personálem, uměl si vybrat ze záhadných jídel čínské kuchyně, zápach vnímal jako exotické aroma a hůlkami ulovil i buráky.

Všechno to začalo právě tady

Mikrobus na rozbitých cestách k Takeu natřásá nás i zavazadla. Dívám se na domečky na "stračích nožkách" a nedokážu si představit, že v nich žije osmi- až desetičlenná rodina. Stále poměřuji evropskýma očima, hledám možnosti intimity manželského života, zakoutí pro oddech. A v tom rozjímání a věčných otázkách přijíždíme k ubytovně v Takeu. Zde cesta končí, i romantika poznávání a bezstarostných toulek. Že realita přijde již dnes večer, jsem ještě netušil.

"Pohotovostní skupina nástup!" zavolal někdo do místnosti, kde ode dneška budeme jíst, diskutovat o nemocech, slavit jubilea, scházet se k debatám. "Šlápl na minu," upřesňuje pan Kai, správce ubytovny, člen zastupitelstva města Takea, ředitel mezinárodního hotelu, restaurace pro místní komunistickou špičku a co já vím, čím vším je on i dům, v němž budeme žít. Vstává chirurg s anesteziologem, připojuje se i náš nový anesteziolog a já. Podnět je tak silný, že neodolám procítit ten velký zážitek prvního dne do konce. Reflektory našeho auta odhalují záhadné postavy s ledabyle nesenou puškou na rameni. Kdo jsou ti lidé? Polpotovci, vojáci bez uniformy, civilisté, co brání své majetky před zloději? Nevím, ale mám z nich strach. Vjíždíme do areálu nemocnice osvětleného malými ohýnky, na kterých příbuzní vaří pro sebe i nemocného. Nemocnice dává pacientům jen oběd, řídkou polévku a hrst rýže. Když dojdou peníze, pacient musí být zdravý!

Agregát matně osvětluje operační sál, v němž na stole leží asi patnáctiletý kluk, s nohou zabalenou do zakrvácených hadrů a s vystrašenýma očima. Ráno stoupl na minu. Teď je 21:30, celý den ho nesli na nosítkách z dvou bambusových tyčí spojených plachtou. Pro chirurga je to běžný operační výkon, pro kluka vstup do života na jedné noze. Kolik jsem jich za ten rok zde viděl, v zemi, kde i "dvounozí" mají problém přežít.

Typický domeček na stračí nožce

Bojím se opustit osvětlený prostor operačního sálu. Procitám až na ubytovně, kde mi můj předchůdce sděluje, co mě čeká. Mluví a já mu nerozumím, jména laborantů, farmaceutky, strážení lékárny, aby ji nevykradli, o čem to povídá? Kdo je Šampón a kdo Italy a Milion a další počeštěná khmérská jména, jenž jsou pro Čecha nevyslovitelná. Náš tým je silně zredukován a přebírám práci po třech Češích. "Musíš si přibrat alespoň dva lidi, se dvěma to nezvládneš. Zdejší personál jsme používali jen na pomocné práce." Já myslel, že požádám ředitele nemocnice o dva laboranty, zacvičím je a jde se! Ne, pracovat v nemocnici je společenská prestiž, dostal jsem manželku nějakého oficíra a manžel druhé sloužil v čestné stráži, co vítá diplomaty. Uměli číst a psát, ale ani zdání o červených a bílých krvinkách, nemluvě o bílkovině v moči.

Večer se přehoupl do noci, ale spánek nepřichází, doma je šest večer a zde už půlnoc. Nad hlavou mi visí kůže obrovitého hada a po zdech běhají malí gekoni. Jak já nenávidím plazy!

Starý tým ráno odjíždí domů. Mají to za sebou, odkroutili si osm měsíců a je to na nich znát. Je na nich vidět radost z návratu. Odchází s nimi poslední pouto s domovem. Jsou to kurýři, co doma o nás podají zprávu. Zatroubili a odešli, přetrhli jsme pupeční šňůru a desetičlenný personál nemocnice osiřel. Převzali jsme štafetový kolík, ale už na celý rok, poprvé v historii takejské nemocnice. "Pane doktore, vy nevíte, o čem mluvíte," řekla mi pani Vágnerová z Polytechny v Praze, co za socialismu vysílala zdravotníky do zahraničí, když jsem se smál při jejím varování, že sem jedeme na rok. Odteď my budeme sedat na korbu land-rovera a čtyřikrát denně se natřásat polní cestou plnou výmolů, do nemocnice a zpět. Hned po snídani jsme tam odjeli poprvé.

autor: Michal Giboda
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka