Situace v Libyi se dále zhoršuje. Země se rozpadá

11. listopad 2014

Pro Libyi nebyl letošní rok šťastný a čtvrteční rozpuštění zvoleného parlamentu Nejvyšším soudem je další katastrofou v této kdysi nadějné zemi, píše na svém internetovém serveru americký časopis Atlantic.

Parlament zasedal v Tobruku, kam se přemístila centrální mezinárodně uznávaná vláda poté, co ji islamisté vytlačili z Tripolisu. Poslanci prohlásili, že rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vynuceno násilím a oni je neuznají.

Zákonodárci zvolení v červnových volbách se do Tobruku uchýlili, když starý parlament odmítl odstoupit. Země měla od té doby dva legislativní sbory a dva premiéry, kteří vládli různým částem země.

A pak je tu ještě Benghází, kde bývalý spolupracovník a později oponent svrženého libyjského vůdce Muammara Kaddáfího generál Chalífa Haftar bojuje s islamistickými milicemi, ale ani jedna strana město zatím zcela neovládla.

Jednou z těchto skupin je Ansár šaría napojená na Al-Káidu, která v září 2012 provedla útok na americký konzulát v Benghází, při němž byli zabiti čtyři Američané včetně velvyslance.

Čtěte také

O několik set kilometrů dál na jih zase bojují menšiny Tebuů a Tuaregů o město Ubarí nedaleko ropného pole Al-Šarará. Produkce tohoto hlavního zdroje libyjských příjmů v posledních měsících klesla na asi 800.000 barelů denně.

Zatímco se Libye rozpadá, státy Blízkého východu se postavily na rozdílné strany. Katar a Turecko podporují nezvolený islamistický parlament v Tripolisu a Spojené arabské emiráty a Egypt zase sekulárnější režim v Tobruku.

Libye se propadá do stále většího chaosu

Dva egyptští představitelé minulý měsíc soukromě potvrdili, že egyptské letouny řízené libyjskými piloty bombardovaly pozice islamistů v Benghází, ale oficiální Káhira to popřela.

Ostatní svět ztratil o Libyi zájem. Kvůli násilí není v zemi mnoho zahraničních novinářů, takže je těžké získat přesné informace. A západní politici řeší jiné problémy, zejména vzestup Islámského státu v Iráku a Sýrii.

Ještě v létě 2011, kdy Libyjci svrhli Kaddáfího, tvrdil britský premiér David Cameron, že „jim Británie a Francie bude stát po boku při budování demokracie“, ale dnes mlčí. A americký ministr zahraničí John Kerry nedávno prohlásil, že problémy Libye si musí vyřešit Libyjci sami, uzavírá Atlantic.

Čtěte také

Agentura Reuters vysvětluje, že na západě Libye vládne ozbrojená skupina, která si říká Operace Úsvit; právě ona dobyla v srpnu Tripolis a vyhnala parlament.

V červnových volbách v něm získali silné zastoupení liberálové a federalisté, což rozhněvalo islamisty, spojence Operace Úsvit, a ta proto o dva měsíce později obsadila metropoli a svolala nový Všeobecný národní kongres, kde mají islamisté hlavní slovo.

V Tripolisu sídlí i Nejvyšší soud. Ozbrojenci Operace Úsvit, kteří většinou pocházejí z Misuráty, ovládli všechny státní orgány, takže je otázka, zda je Nejvyšší soud ještě nezávislý.

Když islamisté Tripolis obsadili, začalo ve městě bezuzdné vraždění, připomíná britský Independent. Při třídenních čistkách byli zabiti mladí aktivisté, kteří kritizovali násilí islamistů, členové bezpečnostních složek, přední muslimský duchovní šajch Nabíl Satí a řada civilistů.

Naděje, že se OSN podaří ukončit libyjskou občanskou válku, nejsou velké

Počet politicky motivovaných vražd, k nimž dochází i v Benghází a Derně, tak stoupl na 250, a to nezahrnuje oběti vojenských operací v Tripolisu a okolí.

Svět Libyi nevěnuje přílišnou pozornost, přestože v zemi od července zuří regulérní občanská válka. Ať už měl Západ po svržení Kaddáfího s Libyí jakékoli úmysly, výsledek je katastrofální.

Tehdejší západní intervence měla podpořit demokracii, ale probíhala za podpory sunnitských absolutistických monarchií v Perském zálivu, které tento cíl neměly.

Čtěte také

Nabízí se tvrzení, že zahraniční intervence vždycky přinese katastrofu zemi, v níž probíhá, ale neplatí to úplně – třeba americké nálety na podporu Kurdů předcházejí masakrům ze strany Islámského státu.

Problém je v tom, že zahraniční intervence je vždycky v zájmu země, která ji podniká. Ten se může v dané chvíli krýt se zájmy země, kde k ní dochází, jenže tento soulad málokdy vydrží dlouho.

Tanky před Misurátou. Archivní snímek z roku 2012

Toto ponaučení vyplynulo ze zahraničních intervencí v Afghánistánu, Iráku, Libyi i Sýrii. Většina Afghánců si v roce 2001 přála pád Talibanu, ale nechtěla místní vojenské vůdce, kteří připadali přijatelní Američanům. Spojené státy byly ochotné bojovat proti Talibanu, ale nikoli proti jeho sponzorům v Pákistánu, čímž Afghánistán odsoudily k nekonečné válce.

Mnoho Iráčanů chtělo v roce 2003 konec vlády Saddáma Husajna, ale nikoli zahraniční okupaci. Američané zase nechtěli, aby měl ze Saddámova pádu prospěch Írán, takže museli zemi okupovat a dosadit vládce dle vlastního výběru.

Ve všech třech případech Západ zasáhl do cizí občanské války a snažil se těmto zemím nadiktovat, kdo vyhrál.

Libye však nemohla zvítězit vlastními silami a sunnité v Iráku nemohli bojovat proti šíitské vládě podporované Amerikou, takže si museli přizvat na pomoc Al-Káidu. Tak vznikly podmínky, z nichž se nakonec zrodil Islámský stát, uzavírá Independent.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: gzb
Spustit audio