Šindelka: Román Systémy něhy je o tom, co nám nechali nejbližší. Fascinuje mě, co v nás pracuje
V recenzích na svůj román se dozvěděl, že napsal precizně vystavěné mistrovské dílo. Jenomže hrdinku jeho příběhu Systémy něhy touha po dokonalosti ničí. „Perfekcionismus mě v knize hodně zajímal. Hlavně to, jak brousí určitou hranu, kdy už to je deviace a člověk ztrácí soudnost i měřítka a začíná toužit po něčem, co už mu možná škodí,“ říká v Hovorech Českého rozhlasu Plus spisovatel Marek Šindelka.
Pro hlavní hrdinku Adu je touha po dokonalosti součástí hledání vlastní identity a hlavně ztraceného otce, úspěšného hudebníka, v jehož stopách dívka pokračuje.
Čtěte také
„Tatínek ji zvláštně naprogramoval a předdefinoval v tom, o co usiluje. Vložil jí do hlavy utkvělou myšlenku uspět, zavděčit se otci na poli, které on sám vytyčil,“ popisuje Marek Šindelka. Otec jí zároveň zanechává indicie, podle kterých ho může následovat, čímž hrdince dává částečně i možnost napravit jeho vlastní selhání a neúspěchy.
Motiv chybějícího rodiče je přitom částečně autobiografický, protože Šindelkův táta zemřel dva roky po synově narození a jeho persona autorovi celý život v rodinném kruhu chybí.
„Tato zkušenost mě silně ovlivnila i v tom, že jsem se stal spisovatelem. Zvláštní černá díra v mém životě mě donutila nastartovat imaginaci,“ vzpomíná Šindelka.
Čtěte také
Druhotným motivem spojeným s postavou táty je to, jak rodiče formují děti, čím je předurčují a jak je zatěžují vlastními představami o životě.
„Celý román je zároveň o interpretaci toho, co nám po sobě nechali naši nejbližší. Zajímá mě, jakým způsobem se určité věci propisují skrz různé generace a fascinuje mě, jak se vyrovnáváme s věcmi, které nejsou naše,“ vypráví Šindelka.
„Problémy, které rodiče sami nedovedli vyřešit, shodí skrz generační propast na další generaci. A děti se s tím potýkají, přestože to nejsou jejich problémy, a přesto formují, a někdy deformují, jejich životy.“
Mechaničnost našich životů
I z toho důvodu je podle autora dokonalost nedosažitelná modla, zejména ve vztazích a konverzacích, protože do nich nevyhnutelně zasahují odlišné lidské nátury a očekávání.
Podobně pozoruhodné jsou i rituály, které je doprovázejí. Každý má vlastní tempo řeči, osobitou slovní zásobu a neopakovatelná gesta. Právě ta Šindelka sledoval jako součást své rešerše hudebnického světa.
Čtěte také
„Když jsem to psal, začaly se tvořit trsy motivů, z nichž mě postupně začaly fascinovat stroje a určitá mechaničnost našich životů a do jisté míry i citu,“ popisuje Šindelka. „A pak se tam velice přirozeně, tím že to je o hudebnících, objevila ruka – co sleduje, jakou má agendu a že pořád něco přerovnává.“
Do děje ale promítá i další symboly – pohyb na šachovnici jako cestu životem, tajné osobní rituály a nevyslovená výročí, neúplný rodinný kruh i vliv blízkých na naše životy. To vše zarámované v notové osnově a touze po dokonalosti.
„Fascinuje mě, co se děje pod hladinou a co v nás pracuje,“ uzavírá Šindelka. „Klidně jsem to mohl psát třeba o kulturistech, kteří hrozně systematicky budují vlastní tělo tak, aby odpovídalo perfektnímu tvaru. Ale já jsem si vybral hudebníky.“
Na kolik předurčují rodiče své děti? Jak uhlídat preciznost překladu? A proč usilovat o dokonalost? Dozvíte se v záznamu celého rozhovoru. Ptá se Petr Vizina.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
