Silvester Krčméry, evropská jednota a Vincent Van Gogh

15. září 2013

V poprasku více či méně světodějných událostí často zanikají osudy lidí, kteří nejsou na veřejnosti příliš známí, a přesto se vytrvale snaží uchovat normální život. Jedním z nich byl slovenský lékař Silvester Krčméry. V Evropském parlamentu se opět rozproudila diskuse, zda se má Evropská unie ještě více sjednotit, nebo přenechat co nejvíce svrchovanosti národním států. Její záznam je ukázkou, jak může probíhat vzrušená, ale kultivovaná výměna názorů. Na závěr si poslechneme pozoruhodný příběh obrazu Vincenta Van Gogha.


Jak se bránit tyranii

Silvester Krčméry, který úterý zemřel ve věku 89 let, patřil k nejaktivnějším slovenským odpůrcům totality. Bratislavský deník Sme píše, že neprotestoval proti komunismu proto, že nás odřízl od Západu, že nedovolil svobodně podnikat nebo studovat v zahraničí a někdy ani doma, ani proto že vláda nevzešla z voleb.

Logika jeho jednání vycházela z víry, že Bůh miluje lidi a čeká to také od nich. Jakýkoli režim, který potlačuje tuto logiku, považoval za nesprávný, protože je nelidský. Proto se v mládí zapojil do povstání proti slovenskému válečnému státu a skoro celý zbytek života bojoval proti komunismu.

Svou logiku vysvětloval vyšetřovatelům a trýznitelům, ale i soudcům a prokurátorům v obhajovacích řečech. Tady padl jeho slavný výrok „vy máte sice v rukou moc, ale my máme pravdu.“ Když později režim padl, neříkal, že ti lidé by si zasloužili provaz, kulku nebo vězení, protože nebojoval proti konkrétním lidem, ale proti útoku na zásadu, ve kterou věřil.

Silvester Krčméry vystudoval medicínu v Bratislavě, v Praze a v Paříži. V té době se setkal s lidmi, kteří ho inspirovali osobním kouzlem i schopnostmi. Důležitý byl pro něj zejména chorvatský jezuita Tomislav Kolakovič, který studenty varoval před příchodem komunismu a učil je, jak mají fungovat komunity v ilegalitě.

Antikomunismus

Do problémů s mocenským aparátem se nedostal kvůli organizování politického protikomunistického odboje, ale kvůli náboženské činnosti, kterou tehdejší justice označila za protistátní aktivitu. Jako nebezpečný živel byl poprvé zatčen a vyšetřován už roku 1946. A protože v této práci pokračoval, o pět let později se to zopakovalo, ale už s horšími důsledky.

Po tříleté vyšetřovací vazbě, kde přišel k řadě nenáhodných úrazů včetně zlomenin, byl pan Krčméry odsouzen ke třinácti letům vězení. Zažil tam fyzické týrání, odpírání spánku, pobyty na samotkách nebo v kleci, kde několik dní nedostal jíst a nemohl se ani posadit.

„Někdy jsme byli radši, když nás bili nebo jinak mučili, než když byl klid, ale člověk byl zavřený na izolaci,“ vzpomínal později. On v ní seděl za používání morseovky mezi vězni. V různých vězeních zjišťoval, že je tam dost jeho známých nebo lidí, s nimiž měl společné známé. A že jsou tam ze stejných důvodů jako on. A protože se nemohli volně setkat, domlouvali se vyťukáváním Morseových písmen na mříže nebo vodovodní instalaci. A tak vznikaly sítě, kde vězni přicházeli k informacím, podporovali se nebo se spolu modlili.

Jeho nejbližším společníkem byl stejně starý kněz Vladimír Jukl, který zemřel loni v květnu. Poznali se za studií a jejich osud byl hodně podobný – oba strávili dlouhé roky ve vězení za náboženskou aktivitu. Když byli v 60. letech propuštěni, začali budovat malé skupiny, kde se lidé setkávali tajně, protože už samotné schůzky věřících lidí byly označovány za nelegální.

Postupně vznikla díky aktivitě Silvestra Krčméryho, Vladimíra Jukla a dalších podobně angažovaných lidí celá síť takových buněk. Postupně se ukazovalo, kolik je takových skupin, které se začaly propojovat. Kromě společných modliteb překládali a rozmnožovali samizdatové knihy a časopisy, nahrávali na magnetofon příběhy, zamyšlení, básně i pohádky a šířili je dál. Jindy se jen prostě scházeli v bytech nebo na chatách.

Modlitba. Ilustrační foto

Zároveň podporovali utiskované lidi a jejich rodiny nebo kněze, kteří byli buď vysvěcení tajně, nebo nesměli veřejně působit. Lidé z těchto kruhů byli také styčnými body zahraničních svobodných vysílačů, které informovali o komunistickém režimu. Ten se pak dostával pod informovaný tlak západní diplomacie, která žádala propuštění politických vězňů nebo spravedlivé procesy.

Lidé žili v těchto společenstvích paralelní, ale z jejich pohledu skutečný život. Bylo to klidné, tajné, ale masové hnutí odporu. Rok a půl před pádem režimu dalo o sobě veřejně vědět na velké, tak zvané svíčkové demonstraci v Bratislavě rozehnané vodními děly. Lidé se tehdy sešli bez jakékoli předběžné veřejné propagace. Členové těchto buněk zažili občas výslechy nebo razie, ale protože neměli žádné organizační centrum, hnutí se dalo těžko potlačit.

Silvester Krčméry a Vladimír Jukl patřili k nejaktivnějším postavám těchto tajných struktur. V médiích ani v učebnicích se o nich moc nedovíte, ale přímo nebo zprostředkovaně je po celém Slovensku znají desetitisíce lidí.


Diskuse o Evropě

Předseda Evropské komise Evropské unie José Manuel Barroso, využil před poslanci Evropského parlamentu svůj výroční projev k varování, že nevůle euroskeptiků k Unii by mohla opět uvrhnout Evropu do války. O diskusi, která následovala po jeho řeči, informoval anglický deník Daily Telegraph.

Šéf Evropské mise jen slabě zakrýval narážku na politiky, kteří jako britský premiér David Cameron chtějí oslabit vliv Evropské unie. José Manuel Barroso řekl, že příští rok uplyne sto let od zahájení první světové války a toto výročí by mělo připomenout roli Unie při udržování míru v Evropě. Poslechněte si jeho slova:

„Dovolte mi říci všem včetně některých poslanců tohoto parlamentu, kteří se radují z evropských potíží a chtějí oslabit naši integraci, že rozdělená Evropa, ale ani válka a zákopy nejsou to, po čem lidé touží a co si zaslouží. Evropský světadíl ve svých dlouhých dějinách nikdy nepoznal tak dlouhý mír, jaký nastal po vzniku Evropského společenství. Máme povinnost tento mír uchovat a prohloubit.“

Britský politik Martin Callanan, který v bruselském parlamentu vede skupinu Evropských konzervativců a reformistů, v diskusi zapochyboval o Barrosově tvrzení, že Evropská unie je jedinou překážkou, která dělí mír v Evropě od zákopů a vraždění. Podle něj tomu už nikdo vážně nevěří. Evropané prý potřebují nový eurorealistický směr, nové myšlenky a také někoho, kdo řekne, že vlastenectví je zdravé.

Předseda Evropské komise José Manuela Barrosa na návštěvě v Praze

Martin Callanan pokračoval, že být hrdým Němcem, Francouzem nebo Polákem ještě nemusí znamenat být Antievropanem. Ty pojmy si navzájem neodporují. Skuteční Antievropané jsou ti, kteří si změnu Evropské unie představují jen jako pohyb starým neúspěšným směrem. Opravdoví nacionalisté jsou ti, kteří nás nutí, abychom akceptovali evropský národ, který ve skutečnosti nikdo nechce.

Pan Barroso odpověděl panu Callananovi, že jeho názory nemůže zastávat žádný významný funkcionář Evropské unie, a tím méně předseda její komise. Současně obvinil britské konzervativce, že podlézají radikálně euroskeptické Straně nezávislosti Spojeného království, a dodal, že jejich strana se jí stále více podobá.

Poslanec Evropského parlamentu, který této straně předsedá, na oplátku obvinil pana Barrosa, že vytváří mýtus: „My, kteří věříme v národní demokracii, se nechceme vrátit na západní frontu v roce 1914. Víra v národní demokracii je zdravé prosazování národní identity. Zároveň ukazuje hlubší pochopení faktu, že evropské problémy koření v minulosti. Jsou to demokratické státy, které jsou stabilní a nebudou spolu válčit.“

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso pronesl v Evropském parlamentu možná svou poslední zprávu o stavu Unie, protože svůj úřad zastává už devět let. Krize eurozóny podle něj ukázala potřebu a nevyhnutelnost ještě těsnějšího svazku Evropské unie:

„Jsme ve fázi dějinné změny. Ti, kdo jsou přesvědčeni, že se všechno vrátí k poměrům, jaké jsme znali, nemají pravdu. Já jsem přesvědčen, že naším horizontem musí být politická unie, a není to jen touha nadšeného Evropana. Jinak se nemůžeme pokročit dál a zajistit svou budoucnost. Potvrzuji tento záměr předem, ještě před evropskými volbami. Je to moje představa o budoucnosti Evropské unie. Jde o to, jak nejlépe upevnit a prohloubit společné metody a společný přístup, které by měly být předmětem skutečné evropské diskuse. Chceme stanovit zásady a orientaci, bez nichž se opravdová politická unie neobejde.“

Na obzoru je britské referendum o členství v Evropské unii. Pan Barroso, stojící v čele bruselské exekutivy, která navrhuje veškeré evropské zákony a směrnice, připustil, že Unie v tom někdy chybuje, ale dodal, že kritici by se měli soustředit na reformy, a nikoli na odchod z evropského společenství.

„Máme chtít zlepšit Evropu nebo se vzdát?“ ptal se Barroso. „Má odpověď je jasná – zlepšeme ji. Všechno se nemusí řešit na evropské úrovni. Evropa se potřebuje soustředit na to, co a kdy pro ni bude nejlepší. Když půjde o něco jiného, nebudeme se vměšovat. Evropa musí být velká ve velkých věcech a malá v malých. Právě tohle jsme někdy opomíjeli.“

Evropský parlament (ilustrační foto)

Pan Barroso trval na tom, že eurozóna je nyní na správné cestě, ale na adresu Německa a Francie vyjádřil varování, že státy, kde se platí společnou měnou, musí pokračovat v nepopulární politice, která se vzdává národní svrchovanosti a předává ji Bruselu. „Nemůžeme mrhat časem,“ řekl, „a proto varuji před snahou ji udržet: Zejména členské státy eurozóny by nás neměly zdržovat. Je čas povznést se nad národní a provinciální zájmy.“

Německo nyní blokuje návrhy komise na tak zvanou bankovní unii z obavy, že němečtí daňoví poplatníci budou muset platit účty za zkrachované banky ve Španělsku nebo kdekoli jinde eurozóně. Francie odkládá nevítané a bolestné hospodářské reformy, jako je důkladná revize penzí. Paříž už varovala Barrosa, aby se jí nepokoušel diktovat, jak má vynakládat své veřejné finance.

„V době křehkého ekonomického zotavování tkví největší riziko v politice,“ řekl předseda Evropské komise, „v této fázi krize musí vlády prokázat jistotu a předvídatelnost, kterou trhy dosud postrádají.“


Objevený Van Gogh

Obraz byl šedesát let na půdě domu norského průmyslníka, který ho tam uklidil, když mu bylo řečeno, že je to padělek díla Vincenta Van Gogha. Z amerického deníku Washington Post se dovídáme, že obraz byl v pondělí prohlášen za pravý. Je to od roku 1928 první objev dokončeného plátna nešťastného nizozemského malíře, které bylo dlouho pokládáno za ztracené.

Odborníci z Van Goghova muzea v Amsterodamu potvrdili pravost krajiny Západ slunce v Montmajour z roku 1888. Hodně jim pomohly Vincentovy dopisy, chemické analýzy barev a rentgenové snímky plátna. Podle ředitele muzea Axela Ruegera byl objev zážitek, který se přihodí jednou za život.

Pozoruhodný obraz pochází z období, kdy Vincent Van Gogh žil v jihofrancouzském Arles, kde podle mnoha odborníků jeho životní dílo vyvrcholilo. Ze stejné doby pocházejí proslulé Slunečnice, Žlutý dům a Ložnice v Arles.

Pracovníci amsterodamského muzea nechtějí vyzradit totožnost vlastníka domnělého padělku, který jim v roce 2011 obraz přinesl se žádostí, aby potvrdili nebo vyvrátili jeho pravost. Tajnůstkářství je v tomto případě pochopitelné – Van Goghovy obrazy patří mezi nejdražší na světě. Ve vzácných případech, kdy se objeví v aukci, dosahuje jejich cena desítek milionů dolarů. Západ slunce v Montmajour bude v muzeu vystaven od 24. září.

Logo

Obraz má přibližné rozměry necelý metr krát 74 centimetrů a je na něm vyprahlá krajina se zkroucenými duby, keři a pokojným nebem. Dílo vzniklo v době, kdy Van Gogh stále více používal tlusté tahy štětcem, tak zvané impasto, které pro něj bylo příznačné v posledních letech jeho krátkého života. Obraz můžeme datovat přesně na den, protože ho popsal v dopisu bratru Theovi, kde stojí, že ho namaloval den předtím – to znamená 4. července 1888.

„Při západu slunce jsem byl na kamenité planině, kde rostly velmi malé zkroucené duby, v pozadí byla zřícenina na kopci a v údolí pšeničná pole,“ napsal Vincent Van Gogh. „Bylo to romantické… slunce lilo své žluté paprsky na keře i zem, byl to úplný vodopád zlata.“ Ale pak malíř připustil, že obraz není tak dobrý, jak by si přál, a později ho poslal Theovi. Van Gogh bojoval celý život s nápory duševní nemoci a zemřel kvůli střelnému zranění, které si sám způsobil v roce 1890. Za svůj život prodal jen jediný obraz.

Podle historické rekonstrukce, uveřejněné v Burlingtonském magazínu, měl obraz v Theově sbírce číslo 180 a dostal jméno Zapadající slunce v Arles. Roku 1901 ho koupil francouzský obchodník s uměním Maurice Fabre. Ten nikdy nezaznamenal, že by dílo prodal, a obraz propadl do zapomenutí, dokud se v roce 1970 neobjevil v sídle norského průmyslníka Christiana Nicolaie Mustada.

Jeho příbuzní uvedli, že Mustad obraz koupil v roce 1908 jako mladý muž, když se chtěl stát sběratelem obrazů, ale francouzský vyslanec ve Švédsku mu brzy řekl, že je to padělek. Mustad byl zdrcen a odnesl obraz na půdu. Po jeho smrti v roce 1970 řekl významný obchodník s výtvarným uměním a historik Daniel Wildenstein, že obraz je padělek Van Gogha nebo možná práce méně známého německého malíře a obraz byl prodán jednomu sběrateli. Amsterodamské muzeum nesdělilo, kdo jej koupil, nebo jestli byl od té doby opět prodán.

V roce 1991 muzeum nepotvrdilo pravost obrazu, která vlastník v té době přinesl. Autor článku v Burlingtonském magazínu píše, že vyznívá dost trapně, že totéž muzeum nyní obraz připisuje Van Goghovi. Přesto je to pochopitelné, protože odborníci neměli žádné informace o tom, co obraz znázorňuje.

Vincent van Gogh: Cikánský tábor u Arles (1888, olej na plátně, výřez)

Teio Meedendorp, který se dvěma kolegy dílo posuzoval, řekl, že jeho předchůdce mohlo mást, že obraz byl vytvořen v přechodném období Van Goghova stylu. Malíř od té doby tíhl stále více k impastu a nanášel stále silnější vrstvy barev. Odborníci měli i další důvody k rozpakům – obraz nebyl signován. Popředí nebylo podle nich tak dobře propracované jako obvykle a v části pravé strany obrazu byl použit odlišný styl tahů štětcem.

Když se experti muzea roku 2011 na obraz podívali znovu, měli už k dispozici nový soubor všech Van Goghových dopisů a byli schopni poprvé určit přesné místo, které je zobrazeno na plátně. Je to pahorek Montmajour nedaleko Arles a v pozadí je vidět zřícenina Montmajourského opatství.

Van Gogh se o obraze zmínil ve dvou jiných dopisech z léta, kdy vznikl. Dalším důležitým klíčem bylo číslo 180 na rubu plátna a nová chemická analýza ukázala, že pigmenty jsou stejné jako ty, které Van Gogh používal na své paletě v Arles. Rentgenový průzkum plátna ukázal, že je stejného typu, jaký Van Gogh používal na jiných obrazech z té doby. Teio Meedendorp řekl, že jeho Západ slunce patří do zvláštní skupiny experimentálních prací, kterých si Van Gogh obvykle cenil méně, než jak to vidíme dnes.

Meedendorp řekl, že není vyloučeno, že se někdy najde další neznámý nebo ztracený Van Gogh. Předpokládá se, že malíř dokončil více než 800 obrazů. Některé zničil, když s nimi nebyl spokojený, a jiné, o kterých víme z jeho dopisů nebo raných soupisů jeho děl, zůstávají neznámé. Van Goghovo muzeum v Amsterodamu vystavuje sto čtyřicet jeho obrazů, na které se každý rok přijde podívat milion lidí.

autor: Jan Černý
Spustit audio