Severokorejci jsou manipulováni hladem. Dají vám jídlo, když se podřídíte, popisuje spisovatelka

5. prosinec 2023

Severokorejský režim patří k nejuzavřenějším na světě. Do zpravodajství se převážně dostávají informace o jeho vojenských pokusech nebo provokacích vůči sousedům. Vzácné svědectví o životě v nejuzavřenější zemi světa nabízí kniha Můj život v Severní Koreji od jihokorejské spisovatelky Čche Serin.

Pak Čihjon, které se podařilo z KLDR uprchnout a usadila se ve Velké Británii, prý byla prvním severokorejským občanem, se kterým se v životě setkala, a to při tlumočení pro dokument Amnesty International.

Spisovatelku šokovala její výpověď o tom, jak Severokorejci zacházejí se ženami obecně, popis podmínek ve vězení a zajateckých táborech, násilné oddělení od syna nebo jak byla v Číně prodána do otroctví.

Čtěte také

„Nevěděla jsem, že v 21. století existuje otroctví, ale přesně to musela snášet. Byla prodána muži, tedy rodině, aby se pro ni stala otrokyní. Minimálně týden jsem se nebyla schopná o tyto příběhy s nikým podělit. Pak jsem ale dospěla k tomu, že si to nemohu nechat pro sebe,“ uvádí.

Za jakoukoli protirežimní myšlenku nebo aktivitu je trest velmi přísný a vztahuje se na celou rodinu i přes tři generace. „Lidé jsou zahnáni do kouta a manipulováni hladem – to je podstata této diktatury. Dají vám jídlo, když se podřídíte. Je to jako v říši zvířat,“ popisuje Serin.

Samotný útěk je pak velmi obtížný, uprchlíci musí překonat střeženou hranici a přeplavat řeku do Číny, kde jim ovšem hrozí další nebezpečí od zprostředkovatelů. Čína také vrací Severokorejce zpět do vlasti, protože je nepovažuje za uprchlíky, nic se s tím ale nedělá, protože je spolu s Ruskem členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.

Tabu téma

Serin přiznává, že dříve neměla o hrůzách, které se na severu Korejského poloostrova dějí, ani ponětí. Dlouhou dobu trvalo, než k sobě obě ženy získaly důvěru a musely se také odnaučit vzorce myšlení, v nichž byly vychovávány.

Čtěte také

„Když jsem byla malá, měla jsem vymytý mozek a myslela jsem si, že Severokorejci mají červené rohy, že to jsou zlí komunisté, špatní lidé. Byli to nepřátelé a neměli jste s nimi nikdy mluvit ani je vidět. Pokud jste je náhodou potkali, měli jste to nahlásit na místní jihokorejské ambasádě,“ popisuje.

O Severokorejcích toho prý Jihokorejci mnoho nevědí – nad rámec toho, co poutá pozornost světových médií.

„Je to pro ně příliš blízko, než aby se s tím mohli pohodlně vypořádat. O Severní Koreji se u večeře nikdy nebavíme. Neříkáme si, co si myslíme. Je to naprosté tabu,“ dodává s tím, že Jihokorejci přesto žijí s pocitem viny – zatímco oni žijí v hojnosti, v Severní Koreji lidé umírají hlady.

Příběh Pak Čihjon považuje za mimořádný, i proto měla potřebu ho zapsat, aby byl zaznamenán i pro budoucí generace. Právo být vyslyšen si ale zaslouží každý, komu se podaří uprchnout. „Je třeba, aby se tato realita stala více součástí naší vlastní reality, pokud chceme něco změnit,“ zdůrazňuje.

Poslechněte si celý rozhovor v Interview Plus.

autoři: Jan Bumba , ert
Spustit audio

Související