Sestavování prozatímní irácké vlády probíhá velmi těžce

Americký prezident George Bush začátkem letošního roku vyhlásil, že okupační správa Iráku, vedená Spojenými státy, skončí definitivně do 30. června a že nejpozději od 1. července už si budou vládnout Iráčané sami. A měl k tomu samozřejmě své důvody - především nechtěl, aby se stalo vnitřní napětí v Iráku hodně velkým předvolebním tématem v podzimních prezidentských volbách ve Spojených státech, jejichž výsledek bude pravděpodobně opět velmi těsný a nějaké špatné zprávy z bojiště by eventuelně mohly na poslední chvíli ohrozit jeho znovuzvolení. Naopak, přál by si, aby situace v Iráku vypadala alespoň z té velké zdálky za oceánem jako vyřešená.

Vyřešená ovšem ani zdaleka není a téměř jistě nebude ani do podzimních voleb. Jak známo, už řadu týdnů se pokouší sestavit iráckou prozatímní vládu, která má převzít moc od 1. července, zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN v Iráku Lachdar Brahímí. A je to velmi národný a složitý proces, připomínající skládanku hlavolamu, takže mu tuto odpovědnost asi nemůže nikdo závidět.

Čas od času si to například některý z navržených kandidátů do nejvyšších vládních funkcí rozmyslí a náhle odmítne účast, nejspíše z obavy o svou osobní bezpečnost. Přesto se však vyslanci Brahímimu podařilo už sestavit alespoň základní osnovu příštího kabinetu - a musel přitom vycházet z požadavků okupační správy, vedene Spojenými státy, ale i z požadavků nynější irácké prozatímní vládní rady a také ze zásadního rozložení politických sil v zemi, kde žije početná kurdská národnostní menšina, která by chtěla mít co největší autonomii (ne-li rovnou vlastní stát) a kde se ostatní obyvatelstvo dělí z hlediska náboženství na šíitskou většinu a nikoli zanedbatelnou sunitskou menšinu muslimů.

Vznikly tak v těchto dnech nezávisle tři návrhy příštího personálního složení vlády - jeden podle představ dosavadní irácké prozatímní vládní rady, druhý podle názoru západní okupační správy a třetí podle odhadu samotného vyslance OSN Brahímího a výsledek, který by měl být ohlášen už velmi brzy, bude nutně kompromisem všech těchto rozdílných pohledů na věc.

Předsedou vlády a šéfem exekutivy, tedy nejmocnějším mužem v zemi, se patrně stane příslušník šíitské většiny Iyad Allawi, bývalý člen dnes rozpuštěné Baathistické strany, který ovšem odešel do exilu ještě před nástupem Sadáma Husajna k moci v 70. letech. V pátek ho do fuknce premiéra jednomyslně doporučila irácká prozatímní vládní rada a zdá se, že jak Spojené státy, tak OSN už toto rozhodnutí akceptovaly. Pozorovatelé se domnívají, že Allawiho kandidaturu skrytě podpořila i americká zpravodajská služba CIA a má se za to, jeho jmenování by bylo velkým vítězstvím loby iráckých exulantů, kteří mají samozřejmě v nynější prozatímní vládní radě velký vliv.

Pro funkci prezidenta, která má ale být hlavně ceremoniální, se počítá s příslušníkem sunitské menšiny a v úvahu po všech dosavadních jednáních zřejmě přicházejí dva kandidáti - jednak šejk Adžil al-Yawar, kterého podpořila prozatímní vládní rada a jednak bývalý irácký ministr zahraničí Adnan Pačači, kterého navrhl šéf okupační americké administrativy Paul Bremer a kterého prosazuje i vyslanec Brahímí. Bude zajímavé sledovat, zda v tomto "zápase" zvítězí cizinci anebo domácí, jinými slovy, zda ustoupí Spojené státy a OSN anebo Iráčané. To první by bylo logičtější, neboť jak poznamenal jeden ze členů prozatímní vládní rady, "pan Bremer jednou odejde a OSN také odejde, ale my se budeme zodpovídat iráckému lidu."

Vyslanec Brahímí ovšem nezapomíná ani na Kurdy, kteří dostanou minimálně dvě důležitá ministerstva: zahraničí a obrany.

Prozatímní irácká vláda má být u moci do ledna příštího roku, kdy se předpokládá, že budou uspořádány první svobodné volby. Další vláda už by měla vzniknout v normálním demokratickém procesu, jaký známe, na základě voleb a hlasování parlamentní většiny - alespoň tak si to dnes představují američtí činitelé ve Washingtonu a jejich západní spojenci. Zda to bude opravdu tak snadné, ale nikdo ještě neví.

Do značné míry může tyto poklidné vyhlídky narušit neřešitelná bezpečnostní situace v Iráku anebo dokonce totální chaos, který by mohl nastat, kdyby např. nová prozatímní vláda ztratila podporu velké části samotných Iráčanů. Je ovšem v zájmu nejen Spojených států, ale celého okolního světa, aby k podobnému zvratu nedošlo a aby se vnitřní situace v Iráku konečně trochu stabilizovala. Lze předpokládat, že se o to vynasnaží i mezinárodní společenství pod hlavičkou OSN. Jisté to ale předem není.