Mámou potmě. Jak se připravuje na mateřství nevidomá máma samoživitelka?
Nevidomá Alena z Prahy loni v únoru zjistila, že čeká dítě. Už tehdy si říkala, že to bude těžké. Životní výzvu ale přijala i přesto, že svou dceru nikdy neuvidí, a navíc se o ni bude starat bez partnera. Reportérka Veronika Hlaváčová s Alenou natáčela časosběrný seriál. Navštívila ji několik týdnů před porodem a pak i v porodnici.
„Je to ten nejhezčí zvuk, který jsem v životě slyšela,“ usmívá se Alena během vyšetření na monitoru v porodnici v pražském Podolí. Srdce jejího ještě nenarozeného miminka bije silně a pravidelně. O židli kousek od lůžka má opřenou bílou hůl, vodicího psa dnes nechala doma.
Bude to dcera, termín porodu má 1. listopadu.
Dítě je požehnání
Když Alena zjistila, že je těhotná, byl to pro ni šok. „Vzhledem k mému věku i ostatním okolnostem mě to opravdu hodně vyděsilo,“ přiznává, „ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že mít dítě je požehnání, a proto jsem za to šťastná.“
Otec miminka s ní nežije, ale dveře do její domácnosti má stále otevřené. „Rozhodnutí je na něm,“ dodává nastávající maminka, která je zatím připravená na roli samoživitelky. Navíc Alenina rodina žije na Valašsku. Bylo by pro ně složité jezdit za ní do Prahy, aby jí vypomáhali.
Tenhle boj chci vyhrát.
Okolí na její těhotenství reaguje vesměs pozitivně, někteří se ale neostýchají dát Aleně najevo své pochybnosti. Někdo se pozastavuje nad tím, jak složitý bude život nevidomé maminky samoživitelky. Jak bude přebalovat, koupat? Jak předejde tomu, aby se někde zranilo, až bude větší…?
„Uvědomuju si, že to nebude procházka růžovou zahradou, ale to není pro nikoho,“ krčí rameny Alena. „Budu se snažit být dobrá máma. Ne vždycky se to musí dařit, ale tenhle boj chci vyhrát,“ dodává odhodlaně.
Kde chybí oči, pomůže okolí
Největší starosti jí dělá, stejně jako jakékoli jiné mamince, aby si uměla poradit s případnými zdravotními problémy. Oproti vidícím rodičům je v nevýhodě, případnou vyrážku nebo počínající zánět na těle svého dítěte neuvidí.
V tomhle ohledu nezbývá než se obrátit na své okolí – na pediatričku, přátele nebo na poporodní dulu, která s ní stráví první týdny po porodu. Spoléhá také na možnost zavolat přes videohovor a poptat se někoho blízkého, jestli je s novorozencem všechno v pořádku.
Svět všemi smysly
A jak si poradí s tím, až dcera povyroste a začne maminku zahrnovat zvídavými otázkami na to, co vidí kolem sebe? „Spoléhám, že dítě bude ukazovat okolo sebe,“ odpovídá. „Dřepnu si k němu a sáhnu si na věc, která ho zaujala,“ popisuje Alena, jak má v plánu si poradit.
„Myslím, že to bude pro dítě i bohatší zážitek,“ odkazuje na hmatovou zkušenost, kterou vidící lidé běžně tolik nevyužívají. Obrázkové knížky si chce Alena časem označit Braillovým písmem, aby si s dcerou mohly i společně prohlížet a číst.
Výjezd nanečisto
Do porodu zbývá několik týdnů a Alenu čeká ještě trénink jízdy s kočárkem. Pomoct jí přijela Olga Buriánková, vedoucí pražského střediska Tyfloservis, který takto ročně proškolí odhadem pět nebo šest nevidomých nastávajících rodičů po celé republice.
Zatím je v korbičce jen maketa kojence. Kromě „řidičských“ zkušeností je také potřeba, aby se Alena naučila, jak s dítětem manipulovat v prostoru. Kvůli bezpečnosti táhne kočárek za sebou a cestu kontroluje druhou rukou pomocí slepecké hole, jak je zvyklá. Základem úspěchu je nespěchat a zůstat v klidu. A Alena to napoprvé zvládá na výbornou.
Zázrak je na světě
„Je to pocit, který se nedá popsat, musí se zažít. Už se nikdy nebudu bát jenom o sebe. A nejhezčí je, když držíte miminko poprvé v ruce a říkáte si: To je moje dítě,“ popisuje Alena své dojmy pár dní po porodu.
Šarlota Anna je zdravá, krásná holčička. Narodila se o měsíc dřív, a i když musela první dny strávit v inkubátoru, nestrádá ani na váze ani na výšce. Už od začátku ji Alena přebaluje a koupe.
„Mám ji denně v ruce, nepotřebuju si ji představovat. Vím, jak vypadá,“ popisuje šťastná maminka. „Má dvojitou bradičku a buclaté tvářičky. A vím, že má tmavé vlasy a myslím, že bude mít oči a nos po mé mámě.“
Nejšťastnější starosti
Alena balí Šarlotku do zavinovačky a ukládá do postýlky. Ještě zapnout monitor dechu, sluchem si ověřit jeho cvaknutí, a bude si moct také na chvilku odpočinout. Jizva po císařském řezu bolí, ale dá se to vydržet.
První pláč dcery na sále si Alena bude pamatovat jako nejšťastnější moment ve svém životě. Díky porodní asistentce ho má zaznamenaný na videu a pořizuje i fotky miminka – pro své blízké i pro Šarlotku, až vyroste.
Co se dělo poté, když se novopečená maminka vrátila s dcerou domů? Jak si samy poradily s nástrahami všedního dne a jak strávily první společné měsíce? Poslechněte si celý podcast Mámou potmě.
Související
-
Nevidomí navštívili Velkou pardubickou. Závod si užili díky projektu Světlušky Nevidomý fanoušek
Po fotbale, hokeji, tenise a basketbalu si mohla desítka nevidomích a slabozrakých fanoušků užít i atmosféru na Velké pardubické, a to díky projektu Nevidomý fanoušek.
-
Nevidomí nemusí spoléhat jen na poctivost okolí. Při placení jim pomůže aplikace Cashreader
Zaplatit v obchodě může být pro nevidomé lidi velký problém. Aplikace Cashreader jako jediná na světě dokáže rozpoznat bankovky nejen světových měn, ale i menších států.
-
Speciální hmatový displej slouží nevidomým místo očí. Reportér Radiožurnálu vyzkoušel, jak funguje
Na cestu kolem plzeňských rybníků se vydal nevidomý cyklista Marek Moflár, pilot tandemového kola Jan Štika a také reportéři Štěpán Pokorný a František Kuna.
