Sebevražda, nebo vražda? Co se v roce 1957 skutečně stalo v uranovém lágru
Květen 1957. V jedné z vězeňských místností v komunistickém lágru Rovnost si tichými hlasy povídá několik vězňů. Jeden z nich – Vladimír Požár – sedí za stolem a píše dopis své manželce. Neviděl ji už řadu měsíců a ostatní se složili, aby jí mohl domů poslat i nějaké peníze. Nikdo z nich v těch posledních klidných minutách netuší, že paní Požárová nejen nedostane dopis s penězi, ale také že už se nikdy se svým mužem znovu nesetká.
„Ti, kdo si nedokážou připomenout minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby ji znovu prožili,“ napsal v roce 1905 v knize The Life of Reason George Santayana. Paměť národa už 25 let vyhledává pamětníky, nahrává jejich vzpomínky a uchovává je tak pro další generace, aby Češi nikdy nezapomněli na historii vlastního národa.
Čtěte také
Svůj životní příběh dokumentaristům vyprávěl i Jiří Lukšíček. Celoživotní skaut a někdejší politický vězeň podal důležité svědectví o každodenním životě politických vězňů v uranových lágrech na Jáchymovsku. A také vyprávěl o vraždě, která se tam v 50. letech odehrála.
Jejím tragickým hlavním hrdinou byl jeho spoluvězeň Vladimír Požár.
Vladimíru Požárovi bylo kolem čtyřiceti let, když se s Jiřím Lukšíčkem potkal ve stejném lágru. Měl za sebou dramatický útěk do západního Německa, kde byl rekrutován do cizinecké legie. V Marseille prošel základním výcvikem, ale záhy si uvědomil, že se mu stýská.
Doma nechal manželku a čtyři děti a uvědomil si, že třetí světová válka, která by mohla zvrátit běh událostí, v dohledné době nebude. Při cestě zpátky do komunistického Československa byl na hranicích zatčen, jako údajný špion odsouzen k vysokému trestu a poslán do tábora na Jáchymovsko.
A právě tady jednoho květnového dne sepisoval dopis pro milovanou ženu a v obálce už měl připravené táborové poukázky, které mu věnovali kamarádi z lágru, mezi nimiž byl oblíbený pro svoji veselou povahu a odvážnou drzost vůči dozorcům.
Ve chvíli, kdy dopisoval poslední řádky, vtrhl do místnosti dozorce, kterému vězni přezdívali Černá Máry. „Ten začal na Vladimíra Požára řvát, proč se nepostaví do pozoru, když vstoupil dozorce,“ popisuje ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Čtěte také
„A on svým osobitým způsobem odpověděl, že podle vězeňského řádu nemusí vězeň vstávat a stavět se do pozoru, když píše dopis. A Černá Máry dostal hysterák. Vytrhl mu dopis, který zrovna vložil do obálky, a i se všemi táborovými poukázkami ho roztrhal.“
V tu chvíli se ve Vladimíru Požárovi něco zlomilo. Vrhl se na dozorce a prohodil ho dveřmi. Otřesený Černá Máry se zvedl a utekl pro další kolegy. Vladimír Požár se v tu chvíli otočil na svoje kamarády a řekl jen: „Kluci, běžte rychle pryč, tady to nebude hezký.“
O pár hodin později dozorci oznámili vězňům, že Vladimír Požár spáchal v korekci sebevraždu.
Co se doopravdy stalo, když se dozorci vrátili? Co při svém pátrání zjistili dokumentaristé Paměti národa? A proč je nepravděpodobné, že by Vladimír Požár mohl spáchat sebevraždu? Poslechněte si nové Hlasy paměti s Lucií Korcovou a Mikulášem Kroupou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
