Saúdská Arábie se proměňuje ve vojenskou diktaturu s náboženským pláštíkem

22. červenec 2017

Za rivalitou mezi Saúdskou Arábií a Katarem se skrývá znepokojivá proměna saúdského království. Spolu s demografickým boomem a koncem ropného blahobytu se konzervativní monarchie mění ve vojenskou diktaturu.

Ve francouzském týdeníku L’Obs o tom píše politolog a spisovatel Omar Saghi.

Bohaté země Perského zálivu trpí jedním velkým nedostatkem: chybí jim obyvatelstvo. Šestice států tohoto regionu připomíná od poloviny minulého století převrácenou pyramidu, kde bohatá většina sedí na demografickém prázdnu.

Stát bez lidí je výhoda

Toto prázdno bylo třeba něčím zaplnit: dělníky, služebnictvem, techniky a tak podobně. Zkrátka lidmi, kteří umožní „normálnímu“ státu fungovat. Od padesátých let proto do zemí Zálivu začali přicházet Egypťané, Syřané nebo dělníci z Indie a Pákistánu. Takováto symetrická pyramida cizinců se postupně začlenila do převrácené pyramidy arabské společnosti.

„Tato abnormální situace se velmi rychle ukázala jako politicky velmi výhodná. Státy bez obyvatelstva, a tak i bez bouřících se mas a zpolitizované střední třídy objevily v tomto systému ideální politický vzorec,“ vysvětluje autor článku Omar Saghi.

Státy Perského zálivu, které se v roce 1981 sdružily pod jednotnou hlavičkou Rady pro spolupráci arabských zemí v Zálivu, pochopily, že časově omezený přísun migrantů umožňuje využívat výhod populačně silných zemí, aniž by to s sebou přinášelo nevýhody v politické rovině. Právě tehdy začala permanentní fluktuace pracovníků do zemí Perského zálivu.

Jedním z nejméně očekávaných důsledků tohoto procesu je zvláštní propletení radikalismu a konzervatismu uvnitř států Zálivu. Jejich území se stalo domovem jak členům egyptského Muslimského bratrstva, tak palestinským exulantům.

saudská arábie

Salónní islamisté

Rada pro spolupráci arabských zemí v Zálivu tímto způsobem umožnila vyrůst podivnému elitářskému radikalismu, zasazenému do dekoru obscénního ropného bohatství.

Trochu to připomíná bývalé maoisty protestující v kalifornských kampusech nebo zapálené pařížské příznivce Fidela Castra, bojující proti americkému kapitalismu a zároveň investující do pařížských nemovitostí.

Tento klub liduprázdných a bohatých zemí s radikálními i tradičními názory časem začali opouštět jedinci, kteří se rozhodli odejít bojovat do Afghánistánu.

Zmíněný salónní radikalismus vyšperkoval v devadesátých letech Katar založením televizní stanice Al Džazíra. Ta se obracela předně k početné divácké základně v Egyptě, Maghrebu a Levantě. „Každý večer se z katarského pódia obraceli ke svým krajanům syrští disidenti nebo bývalí alžírští džihádisté. A v tom právě tkvělo umění Al Džazíry: mluvila revolučním jazykem k chudým a nečinným masám z jedné z nejbohatších zemí v dějinách lidstva,“ tvrdí Saghi.

Populační exploze šíří radikalismus

Přesně v těchto letech se zároveň začaly mezi arabskými zeměmi sdruženými v Radě pro spolupráci objevovat první praskliny. Saúdská Arábie postupně přestávala být převrácenou pyramidou. Od devadesátých let se její demografická situace narovnávala a stát původně s jednotkami milionů obyvatel překročil dvacet milionů.

Spolu s tím se také pozměnilo chování saúdské společnosti, která začala žít svým životem. Dokládá to fakt, že mnoho Saúdů následovalo Usámu bin Ládina v jeho teroristických aktivitách a že po americké invazi v roce 2003 začali saúdští dobrovolníci odcházet do Iráku dělat džihád. Tyto společenské jevy poukázaly na to, že v Saúdské Arábii už existuje skupina chudého původního obyvatelstva, které je náchylné k politizaci. Elitářský radikalismus se pomalu šířil do saúdských měst.

„Saúdská Arábie se v reakci na to nepozorovaně přidala na stranu autoritářských arabských republik. Nedorozumění mezi Rijádem a jeho malými sousedy po příchodu arabského jara v roce 2011 mizí. Přestože historicky se Rijád vždy stavěl proti vojenským režimům v regionu, nyní jednoznačně podporuje návrat k pořádku, který zastaví islamistický populismus.“

Saúdskoarabské bezpečnostní složky

V Egyptě se tak Saúdská Arábie přiklání na stranu egyptských vojáků proti demokraticky zvolenému islamistickému prezidentovi, čímž se staví proti aktivitám Muslimského bratrstva, Hamásu i Hizballáhu. Zachovala se tak jako „normální“ diktatura, která nesnese žádnou politickou agitaci, a to ani tu schovanou pod náboženským pláštíkem.

I my jsme byli jako Katar

Zatímco saúdská populace roste a ropné výnosy klesají, mizí ze Saúdské Arábie jakékoli politické proudy. Tažení království proti Íránu nebo rebelům v Jemenu má být v prvé řadě zprávou dovnitř saúdské společnosti.

A tím se dostáváme k podstatě sporu s Katarem. Saúdská Arábie nesnáší nostalgické vzpomínání na dobu, kdy se naoko prezentovala jako liberální společnost, protože si to díky příjmům z ropy mohla dovolit. Přesně takovou diplomacii teď ale provozuje Katar.

„Snahou umravnit Dauhá odkrývá Rijád svou proměnu. Značí to konec výjimečného postavení států Zálivu. Zatímco ostatní arabské státy Blízkého východu od sedmdesátých let vedou skrytou válku mezi režimy a jejich společnostmi, Rada pro spolupráci arabských zemí v Zálivu dokázala díky penězům z ropy a nedostatečnému zalidnění udržet politickou sféru na uzdě. Tato výjimka nyní končí,“ uzavírá Saghi.

autor: Tomáš Dufka
Spustit audio