Sarkozy se učí šetřit

Nákaza šířící se z Atén nechala vystoupit rizika spojená s vysokými státními dluhy a „hříšné státy“ začala děsit hrozba útoku spekulantů vyhlížejících, kde by se dalo úspěšně sázet na pravděpobný pokles těch či oněch státních dluhopisů. Za těchto okolností francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu nezbylo než předvést, že i v Paříži si chtějí dát veřejné finance do pořádku. I tady se však potvrdilo, že pokud dva činí totéž, nedělají totéž. Zaprvé, galská hrdost by nejspíše nesnesla pomyšlení, že přichází s recepty opsanými od sousedů, byť seberespektovanějších a sebepřátelštějších. Zadruhé, jsou tu přirozené či lépe řečeno tradiční rozdíly mezi Paříží a Berlínem. Proto si například v Německu dali závazek, že v roce 2016 nesmí deficit rozpočtu přesáhnout několik desetin procenta hrubého národního produktu, rovnou do ústavy. Ve Francii vždy hlásali, že i oni věří na vyrovnaný rozpočet, jen s tou samozřejmě se tvářící výhradou, že onu vyrovnanost nelze vzhledem k množství různých proměnných vyžadovat každoročně. Tomu do jisté míry odpovídá Sarkozyho představa, kterou rovněž hodlá vtělit do ústavy. Každá příští francouzská vláda by na začátku pětiletého mandátu nově zvoleného parlamentu musela deklarovat, jaký její cíl, co se týče vyrovnanosti rozpočtu či jeho deficitu.

I méně pozorné posluchačské ucho tu vytuší pootevřená dvířka až vrata ke kličkování s veřejnými financemi. Proto se dá také spolehlivě předpokládat, že se zvláště Němci, ale i další Evropané, kteří se snaží dát své státní účetnictví do pořádku, budou vyptávat, jak mají Sarkozyho představy číst. Pro ně si francouzský prezident nachystal letos již druhou sadu úsporných kroků, které by měly zkrotit rozpočtový deficit, jehož výše loni překonala historický rekord.

Přestože se může zdát, že předpis navrhované diety je ambiciózní, lze v navrhované sérii škrtů snadno vytušit dvě podstatné slabiny. První vyplývá z očekávatelné nechuti Sarkozyho spoluobčanů se tak drastické kúře podrobit. Řadu protestních demonstrací již odborové centrály letos na jaře zorganizovaly a na příští čtvrtek už ohlásily další, tentokrát pod oblíbeným heslem „udržení kupní síly“, což nelze přeložit jinak než jako odpor k jakémukoli ať otevřenému či skrytému snižování reálných mezd, bez něhož si však krácení veřejných výdajů těžko představit. Proto se dá očekávat, že případnou změnu ústavy by schvalovali poslanci a senátoři a nikoli všichni voliči v referendu. Na druhou, z hlediska obsahu možná závažnější slabinu poukázal předseda finančního výboru Senátu Jean Arthuis, když v rozhovoru pro deník Parisien prohlásil, že tak razantní škrty ve výdajích by mohly podlomit fungování veřejných služeb. Jinak řečeno, není jisté, zda Sarkozym navrhované změny, spočívající především a možná, že dokonce výhradně v krácení výdajů mohou přinést předpokládaný výsledek.

Nejméně příjemné by pro francouzského prezidenta bylo, pokud by mu potvrzení, že je tato skepse je namístě, vystavili v Bruselu. Evropská komise totiž minulý týden přišla s nápadem, že národní parlamenty, ještě než schválí konečnou podobu rozpočtu, by měly jeho návrh poslat k nahlédnutí do Bruselu, aby se dalo odhadnout, jaké mohou být jejich důsledky zvláště na vztahy mezi zeměmi používajícími společnou evropskou měnu. Jestli by v Paříži něco těžce nesli, tak nepochybně situaci, kdy by jim někdo třebas sebezdvořileji sděloval, že návrh francouzského rozpočtu vychází z nereálných předpokladů, a proto také nevyhnutelně obsahuje možnost, že poškodí společnou evropskou měnu. Ještě za prezidenta Jacquese Chiraka a kancléře Gerharda Schrödera si Francie a Německo prosadily, že za porušení maastrichtských kritérií rozpočtových deficitů nebudou potrestány. Po řeckém karambolu by se něco podobného nedalo obhájit. Nicolas Sarkozy stojí před nezáviděníhodným úkolem: dokázat, že dá francouzské finance do pořádku, ačkoli ví, že je to takřka nemožné.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.