Sankční politika by měla brát v úvahu širší politické zájmy

Mohou být sankce úspěšným nástrojem pro vynucení změny politiky konkrétní země či dokonce pro způsobení pádu určitého režimu?

Odpověď na tuto otázku je samozřejmě nejednoduchá. Zdá se ale být zřejmé, že vůči různým zemím je třeba aplikovat rozdílný přístup. Našli bychom totiž případy, kdy sankce poměrně účinně zafungovaly. Mnohem známější jsou ale neúspěchy, kdy uvalení sankcí nemělo na politiku postiženého státu prakticky žádný vliv. Koneckonců, Spojené státy zavedly sankce vůči Severní Koreji, aniž by to Pchjongjangu jakkoliv zabránilo v rozvoji svého jaderného programu.

Severní Korea je však příkladem velmi specifickým; na paranoidního a od světa odříznutého Kim Čong-ila racionální argumenty neplatí. Najdeme však příklady, kdy se sami Spojené státy ve své sankční politice mýlily.

Nejznámější je zřejmě kubánský příklad. Fidel Castro původně nebyl marxistou a po svém nástupu k moci v žádném případě nezamýšlel převést svou zemi do sovětského tábora. Byla to arogantní a krátkozraká americká politika, která ho přinutila obrátit se s žádostí o pomoc na Moskvu.

Tento příklad naznačuje, že není vždy žádoucí řídit se city a sympatiemi a nasadit rezolutně odmítavý přístup k představitelům státu, kteří nám nemusejí být úplně pochuti. Dvojnásob to platí v tom případě, kdy může být onen stát velmi užitečný ve spletité hře regionálních či dokonce globálních zájmů.

Zdá se, že do tohoto scénáře přesně zapadá americká politiky vůči Sýrii. Washington ji v březnu roku 2002 oficiálně zařadil do své osy zla po bok Iráku, Íránu a Severní Koreji. Přístup vůči Damašku byl ještě přitvrzen poté, co byl v únoru 2005 zavražděn bývalý libanonský premiér Rafík Harírí. Vyšetřovatel OSN Detlef Mehlis otevřeně hovořil o tom, že na zločinu se podílely špičky syrského režimu. Jeho nástupce Serge Brammertz se však zatím o postupu svého pátrání nijak nevyjádřil. Snad nikdo ale nepochybuje, že Damašek rozhodně není v případě Harírího vraždy bez viny.

Tyto skutečnosti by ale Washingtonu neměly bránit v chladném uvažování. Syrský režim prezidenta Bašára al-Asada je sekulární a fundamentalističtí islamisté typu íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda pro něj mohou být krátkodobým taktickým spojencem, nikoliv spolehlivým strategickým partnerem. Můžeme se rovněž domnívat, že Sýrie by ráda vyměnila svou podporu hnutí Hizballáh za stabilní dohodu s Izraelem, po kterém by samozřejmě požadovala navrácení Golanských výšin. Syrsko-izraelské jednání by samozřejmě bylo velmi nejednoduché a těžko říct, zda by se zdařilo. Jisté ale je, že Sýrie nemá žádný zájem podporovat radikální islámské teroristy. Spojenectví s nimi by mohla hledat jen tehdy, pokud by byla zahnána do izolace a neměla jinou možnost. Americké sankce a vřazení Sýrie do osy zla však právě takovou politiku podporují.

Jak píše list Financial Times, ve Washingtonu v poslední době nabývají na síle úvahy, že přístup k Sýrii je třeba změnit. Očekává se, že výbor pod vedením bývalého ministra zahraničí Jamese Bakera, který má prozkoumat další možnosti americké politiky v Iráku, navrhne zapojení zemí sousedících s Irákem do řešení tohoto v poslední době stále složitějšího rébusu. Financial Times předpokládá, že do připravované kontaktní skupiny se bude Baker snažit zapojit také Írán a Sýrii.

Tento návrh bude možná ve Washingtonu akceptován, Bílý dům však nehodlá zajít dál. Řada analytiků přitom tvrdí, že je třeba udělat víc: cílem Američanů by mělo být oddělit Sýrii od Íránu a radikálních skupin, s nimiž v poslední době navázala v podstatě vynucené spojenectví. Spojené státy by se měly především angažovat ve snaze prosadit syrsko-izraelský mír či alespoň příměří. Bašár al-Asad by totiž mohl být pro Washington v jeho boji s terorismem velmi cenným spolupracovníkem.

Netřeba připomínat, že syrský diktátorský režim nemůže mít naše sympatie. Tyto pocity by však neměly hrát hlavní roli - bylo by nešťastné, kdyby se Sýrie kvůli nim definitivně přehoupla do tábora protivníků Západu. Už bylo přitom zmiňováno, že s těmito kruhy ji nepojí žádné přirozené vazby.

Je tu jeden příklad, kdy se z bývalého nepřítele podařilo vytvořit alespoň prozatím relativně spolehlivého spolupracovníka. Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí býval arcisponzorem terorismu, který usiloval o jaderné zbraně. V roce 2002 však byly vztahy Libye se Západem urovnány a sankce proti této zemi odvolány. Jak připomíná známý politolog Fareed Zakaria v časopise Newsweek, nedá se říct, že by Kaddáfí podlehl sankčnímu tlaku. Mnohem významnější bylo, že ho Západ v danou chvíli potřeboval a uznal proto jeho legitimitu. George Bush a Tony Blair se zaručili, že nebudou usilovat o Kaddáfího svržení.

Stát s poměrně odpudivým vnitřním režimem může být v dnešním globálním zápase s terorismem velmi užitečný, příklad Pákistánu je ostatně dostatečně známý. Libyjské poučení zase ukazuje, že spolupráci takové země nelze získat pouze tlakem a hrozbami. Určitá míra spolupráce je nezbytná.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .