Samota, skandály, touha po uznání, s tím se musí kněz vyrovnat, říká Jančařík. Socioložka: I vědec

Téměř každý třetí Čech se podle aktuálních dat agentury STEM Mark cítí dlouhodobě osaměle. Co to vypovídá o způsobu, jakým spolu jako společnost dnes žijeme?

Lucie Vidovićová: Osamělost se často zmiňuje jako definiční znak současnosti. Žijeme ve vztazích, které jsou takzvaně atomizované, to znamená, že jsme méně součástí širokých rodin a velkých sousedství. Žijeme častěji globálně. Vztahy mají tendenci se zmenšovat ve svém počtu a měnit ve své kvalitě a to dopadá na naše prožívání osamělosti.

Čtěte také

iROZHLAS

Je tu epidemie osamělosti. ‚Nevěřím, že někdo může být sám a být spokojený,‘ říká psycholog Dalibor Špok

Ale o epidemii osamělosti se bavíme už od 60. let, takže to není výmysl moderní doby. V nějakém bodě našeho života každý a každá z nás prožijeme menší nebo větší období, kdy budeme mít tyto pocity. Je to něco, co k člověku patří.

Definic osamělosti je celá řada. Buď je to přítomnost a nepřítomnost počtu vztahů, nebo je to otázka kvality těch vztahů, nebo je to otázka spokojenosti se vztahy. Anebo je to subjektivní, jestli nám to vadí, což může být osobnostně dané. 

Ale osamělost v negativním smyslu, kdy se bavíme o riziku pro veřejné zdraví, je pro člověka nedobrý stav. A není to jenom o tom, jestli máme kolem sebe dost lidí, ale jestli je v tom i podpora a lidé nás chápou.

V polovině srpna vzbudil pozornost případ sebevraždy 75letého italského kněze, který si vzal život několik týdnů poté, co se dozvěděl o svém přeložení z farnosti. Je osamělost mezi kněžími problém, nebo jde o jednotlivé případy? 

Zdeněk Jančařík: Myslím, že je otázka farnosti, kde ten kněz působí. Pokud působí v živé farnosti, třeba ve městě, tak osamělý není, protože má kolem spoustu farníků, může mít společně s nimi koníčky... Ale jsou oblasti, kde jsou kněží opravdu na ztracené vartě, třeba v Sudetech, kde pokud není kněz sociálně zdatný, tak se může stát takovým poustevníkem.

Čtěte také

Socioložka a historička: Rovnost? Ženy nastoupily do veřejné sféry, ale muži nevstoupili do rodin

Jedna z typů osamělosti je existencionální. Člověk může být mezi lidmi, ale má pocit, že mu nikdo nerozumí, má nesdělitelnou zkušenost. A to právě můžeme mít my v naší službě. 

Kněží dnes čelí mnoha problémům. Například je to menší autorita církve, její veřejná kritika, různé kauzy... Jaké důsledky to má pro jednotlivce?

Jančařík: Jednak já sám se musím vyrovnávat s tím, jestli mám ještě dostatečný nadhled nad tím, že instituce selhává, že selhávají spolubratři. Zkrátka abych já z toho nebyl úplně rozbitý, protože to bych pak nezvládal a z církve odešel. 

Zkrátka se snažím mluvit o tom s nadhledem a v širších souvislostech. A také s určitou bolestí, modlím se za to. Snažím se lidem vysvětlit, že lidská ješitnost je i v církvi. 

Vidovićová: Já si teď říkám, že podobné problémy se týkají i vědců. Těm také dnes nikdo nevěří, univerzity mají obrovské skandály, toužíme po tom být elita společnosti, která komunikuje pravdy. Ale stojíme před fakty, že v těchto rolích selháváme. Asi si od vás vezmu příklad a začnu se modlit a vysvětlovat sobě i ostatním, že problémy nemá celá instituce, ale její část. 

Poslechněte si celou debatu Vertikály. 

V první části Vertikály uslyšíte třeba o tom, že začal měsíc dobročinné závěti, anebo že Francii čeká návštěva papeže Lva XIV.