Sami sobě nepřítelem

Těch tisíc spásonosných UNICEFáckých dolarů musím vysvětlit. Projekt v Laosu, zaměřený na studium parazitů přenášených z ryb na lidi a na studium malárie, byl součástí vědecko-technické spolupráce mezi ČSSR a Laosem. Jeho potřebnost vyplynula z vyšetřování více než 200 laoských studentů, přijíždějících studovat na vysokých školách v Česku. "Konečně něco rozumného," konstatoval referent na ministerstvu zahraničního obchodu a diety na 4 měsíce a dopravu čtyřčlenného týmu do Laosu a zpět byly přiděleny. Nic víc, ani haléř! "O ostatní se postará laoská strana, tak zní mezinárodní dohoda," věcně sdělil příslušný referent v Polytechně - instituci, která vysílala pracovníky do zahraničí. Laoská strana se postarala, ubytovala nás, přidělila nám auto s řidičem, který nás zavezl do Ústavu malárie a parazitárních infekcí, kde nám přidělili místnost k uložení věcí - a dělejte si co chcete! Po zkušenostech z Kambodže jsme si všechno potřebné přivezli s sebou.

Plynul čas a lidé nás identifikovali jako ty "kteří u lidí hledají červy z pojídání syrových ryb". V jedno dusné, nudné odpoledne vstoupila do našeho osudu delegace 4 mužů. Nejdřív se přivítala "po laosky" s kolegy z ústavu, později v angličtině i se mnou. Měli problém. Jejich kolega z vedení elektrárny Dam Nam Ngum, největšího exportéra země, leží v sovětské nemocnici s neoperabilní rakovinou jater. Řekli jim, že to má po infekci z požívání syrových ryb. Protože je každý Laosan jí, každý může zemřít na rakovinu žlučových cest. Tragédie kolegy vylekala vedení elektrárny a je třeba podotknout, že v pravý čas. Požádali nás o pomoc a slíbili, že když vyšetříme všechny zaměstnance elektrárny, poskytnou nám bezplatné ubytování ve své klimatizované ubytovně. Já šel s nabídkou dál: vyšetříme celé rodiny vašich zaměstnanců, ale k ubytování musíte přidat i bezplatné stravování. Přikývli a vyjednavači chtěli okamžité vyšetření. Tři ze čtyř červa ve svých játrech měli, ale ten nejvýše postavený - personální ředitel - prý ne. "Ten ho mít musí, má rozhodovací právo," varovali Laosané. Samozřejmě ho měl! Všichni hned dostali léky. Pak bylo teplé pivo s ledem, nějaké rybky ("tepelně zpracované") a hodně řečí o přátelství a internacionalismu.

Všechno šlo hladce, zaseklo se to až u diet pro laoské kolegy. Protože často nedostali plat i za tři měsíce, teď ucítili šanci. Půjdeme s vámi na přehradu vyšetřovat lidi, ryby a šneky, ale musíme dostat diety. Argument, že vše je zadarmo, neobstál; "vy máte taky diety, a je jedno, že od vaší vlády". Vše vyčíslili na tisíc dolarů! Náš velvyslanec chtěl pomoct, poslal bleskový telegram na ministerstvo a nastal poprask. Telegram musel přečíst kdekdo z vedení strany a vlády, popudilo je to a závěr zněl: "Když nejsou peníze, ať se výprava vrátí domů."

Laoské ministerstvo mělo prázdnou kasu, musely se hledat jiné zdroje. V takovém případě se spoléháte na místní, ti vědí nejlépe, kde jsou peníze. Volba padla na UNICEF. Finance UNICEFu v Laosu měl na starosti bohémský Rakušák, výborný kytarista a vítaný host místních barů. "Kolik potřebuješ? Tisíc dolarů? Dostaneš je, ale musíš napsat žádost, přiložit projekt a rozpočet a nezapomeň, že naším hlavním posláním je péče o matku a dítě." Nezapomněl jsem, všechny matky a děti budou zproštěny rizika úmrtí na malárii a opistorchózu! Rozpočet projektu si vzali za svůj úkol Laosané. Rozpočet byl "vyvážený" a vyžadoval rovných tisíc dolarů. Za ně přivezli kolegové z ústavu velikou tašku plnou kipů, kurz byl 6 000 kipů za dolar, dnes je to 10 820 kipů. Celý ústav se chodil dívat na tu hromadu peněz na stole a v očích jim byl vidět zvláštní, dosud nevídaný lesk. Teď už nic nebránilo našemu výjezdu na přehradu, kde jsme pracovali až 10 hodin denně, abychom naplnili svůj závazek, zvaný projekt.

Popíjím nostalgicky v hotelovém baru. Asi z lítosti nad mou samotou a opuštěností v těch bohem zapomenutých místech se ke mně připojil jeden místní muž s výbornou znalosti angličtiny a zeptal se po důvodu mého pobytu. Když mu to sděluji, začne se smát. "Celé generace tu jedí syrové ryby a Laosané ještě nevymřeli, tak co se o nás bojíte? Tahle země má kapacitu uživit určitý počet lidí a ti, co jsou navíc, přivedou Laos do těžkostí. Malárie a červíci z ryb jsou selekcí silných, kteří přežijí," vysvětloval mi populační politiku přirozeného výběru. Sám z té selekce utekl do Austrálie, kde zbohatl a vrátil se, aby bohatl dál.

Nebylo to poprvé, co mě "zmrazil" názor místních na bezúčelnost mé práce ve prospěch zdejších lidí. Já se musel naopak "vnucovat" a dokazovat, že to, co chceme dělat, je v zájmu jejich země. Laoský ministr zdravotnictví mě přesvědčoval, že infekce přenosné z ryb na lidí nejsou pro Laos problémem. Roste tam léčivá bylina, kterou pojídáte současně se syrovou rybou a nenakazíte se. Když jsem se zeptal, proč o ní nikdo kromě něho neví, neřekl nic, jen se pousmál. Asijské pousmání není nic víc než únik z bezradnosti.

Kolega z Anglie, pracující v Nepálu, také tvrdil, že infekci amébou, způsobující amébovou dysenterii a jaterní abscesy, Nepálci nepovažovali za zdravotní riziko, ale za faktor selekčního tlaku. "Všichni po generace pijeme vodu z potoka spolu s amébou, ale zemřou jen ti nejslabší." Připadal si jako idiot vstupující do řádu formovaného miliony let starou filozofií života a smrti.

Kambodžský náměstek ministra zdravotnictví mě uzemnil, když jsem si stěžoval na nelidské podmínky hospitalizovaných pacientů s malárií v nemocnici, kde jsem pracoval. "Vy zkoumejte odolnost malarických parazitů na léky a péči o pacienty přenechte nám." Později jsem porozuměl; věděl lépe než já, co snese pacient léčený v této nemocnici, kam každý nemohl.

V Portoriku se lidé nechtěli dát vyšetřit na zákeřnou infekci zvanou schistosomóza proto, že na nich chceme zkoušet nové léky a že "nebudou našimi pokusnými králíky". Nadarmo jsem argumentoval, že infekce je smrtelná.

Profesor Soprunov, bývalý ředitel Ústavu tropických nemocí v Moskvě, mi vyprávěl o místní modifikaci malárie v Gruzii. Lidé věřili, že se nakazí pojídáním vodních melounů. Logika v tom byla, vodní melouny dozrávaly v době masivního líhnutí se komárů, přenašečů malárie. Když jsem v Portoriku ukazoval larvy komárů, přenašečů virového onemocnění dengue, místní lidé se mi smáli. "To nás chcete přesvědčit, že z těch červíků budou jednou létající komáři?" Vzdal jsem to - nejtěžší je změnit lidské přesvědčení.

To všechno je jenom pár příkladů, jak nevědomost může ztěžovat boj proti spoustě infekčních nemocí. Stále platí, že nejhůře se bojuje s lidskou nevědomostí!