Šachy nejsou jen pro talentované, děti se učí přemýšlet a dělat volby, říká lektor ze San Francisca

Když se řeknou šachy, většina lidí si pomyslí, že je to hra jen pro talentované a chytré. Co na to říkáte? 

Samozřejmě že si to většina lidí myslí, protože vidí spoustu hracích figurek a komplikované tahy na šachovnici. Ale my se na šachy díváme jako na příležitost, jak mohou děti a mladí zakusit malá vítězství.

Čtěte také

Lyže nemá, přesto ho Norové milují. Carlsen posouvá královskou hru daleko za hranice šachovnice

Máme to vymyšlené tak, že se postupně, každý týden učí, jak táhne král, jak dáma a tak dál. A pak následuje procvičování. Kurz má celkem 8 týdnů. Nejdůležitější je mít na paměti, že jakmile dítě přimějete, aby zas přišlo, máte ho. A už ho můžete naučit cokoliv.

První týden začínáme se střelcem. Jedno nebo dvě políčka dopředu, vyhazuje diagonálně. Posadíme děti k šachovnici s úkolem, dostat střelce na druhou stranu.

A hodina má jen 45 minut. Uteče to jak voda. Na konci jim říkám: „A příští týden jdeme na dámu. Na shledanou!“ Než se nadějete, už je čtvrtý týden, půlka kurzu, a dítě nadšeně chodí na šachy.

Potkávám rodiče, co mi říkají: „Cože? Moje dítě zbožňuje šachy?“ A já odpovídám: „Ne, ne, vaše dítě zbožňuje myšlení.“

Říkám dětem: „Dnes ti to moc nešlo, ale to neznamená, že to zítra nebude lepší.“ To se projevuje na tom, jak o sobě přemýšlejí.
Christopher Major

Jaký je vztah mezi hraním šachů a vírou? Je tam pro vás nějaká souvislost?

Vnímáme šachy jako hru, ve které víra hraje velkou roli. Když jsem se na své životní cestě začal víc zajímat o víru, došlo mi, jak důležité je v šachách obětování. Je to týmová hra, kde je důležitá soudržnost a jednota.

Čtěte také

Znáte shogi? Šachy samurajů rozvíjejí strategické myšlení a jsou zábavnější, než ty klasické

My nepoužíváme šachy k indoktrinaci dětí křesťanstvím, ale ukazujeme jim, že šachy jsou stejně jako víra záležitostí společenství, soudržnosti, týmu a sdílení. Když učím šachy, je to v rámci komunitního programu arcidiecéze.

Nejde o to vytipovat úžasně nadané dítě. Neděláme to jako v elitních šachových klubech, kde, když dítě nemá výsledky nebo nemá na šachy hlavu, tak ho vykopnou. Víra člověka učí, že život znamená práci na sobě. Je to cesta k dokonalosti. A jdeme po ní každý svým tempem a různě dlouhými kroky.

Když učím šachy, říkám děckám: „Dneska ti to moc nešlo, ale to neznamená, že to zítra nebude lepší.“ A to se projevuje na jejich sebevědomí a na tom, jak o sobě přemýšlejí. Obzvlášť důležité to je, když pocházejí z chudých poměrů.

Jak se na vaší práci projevila pandemie covidu-19? Co se změnilo?

Učíme teď šachy online. A když mám v kurzu dejme tomu třeťáka, učím ho přes internet u něj doma – a kdo je tam s ním? Jeho máma. A kdo se šachy učí teď?

Už to není volnočasová aktivita ve školním klubu, ale hra doma u stolu. Učením šachů posilujeme vztahy rodičů a dětí. 

Ať děti omezuje jenom jejich intelekt. Ani barva kůže, ani gender, ale jenom to, jak moc na sobě pracují.
Christopher Major

Jak jste vlastně přišel na to, učit děti právě šachy? Než jste začal pracovat pro sanfranciskou arcidiecézi, byl jste speciální pedagog a šachům jste moc nefandil.

V roce 1996 jsem začal učit na škole v centru Oaklandu. Byly to děti, které prošly vězením, měly své probační pracovníky, ale pořád byly školou povinné. Patnáct šestnáct let, s vazbami na pouliční gangy.

Ve třídě bylo osm dětí a měl jsem k sobě dva asistenty, aby se vůbec dalo učit. Asi máte trochu představu, jak to vypadalo. V rámci něčeho, co se jmenovalo Hraní her, se měly naučit šachy.

Vůbec jsem to nechápal. Říkal jsem si: na co budou těmhle děckám šachy? Vždyť neumějí ani číst a psát! Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, že duchovní rozvoj dětí může mít také sociální a emocionální rozměr.

Čtěte také

Královská hra jako povinný předmět. Na 15 českých školách se žáci povinně učí hrát šachy

O dvanáct let později mi někdo řekl, že jeho dcera učí šachy v Richmondu, což je hodně podobné jako Oakland. Hodně velká chudoba, chybějící vzdělání, drogy a kriminalita. 

Šel jsem domů a pořád mi to nešlo z hlavy. Tak jsem si stáhnul návod federální vlády, jak naučit děti šachy. Mělo to 250 stránek a já je všechny zhltal. Od metodiky po výzkumy a dopady na děti.

Tahle hra je stará 1500 let. Hraje se ve všech kulturách, hrají ji všichni, nehledě na socioekonomický status. Od Brazílie po Čínu. Od Mexika přes Filipíny až po Evropu. Na Blízkém východě. Po celém světě. Je to skvělá příležitost, jak posadit děti k jednomu stolu a nechat je, ať je omezuje jenom jejich intelekt. Ani barva kůže, ani gender, ani sexuální orientace, ale jenom to, jak moc na sobě pracují.

Christopher Major učí děti hrát šachy|foto:Dennis Callahan,Archdiocese of San Francisco

Tohle člověku na první dobrou nedojde.

Řeknu vám, co se stalo minulý pátek. Během víkendu probíhalo něco, čemu říkáme Víra v modré. Dělali jsme mši pro policejní oddělení, protože i tam jsou křesťané. A dvě policistky přišly do katolické školy sv. Rafaela a hrály s dětmi šachy. Nevěděly, jak na to.

Celý vtip byl v tom ukázat lidem policii v kladném světle. Byli tam třeťáci, které učím šachy už od školky. Vysvětlil jsem policistkám základní pohyby figurek po šachovnici a pak si je do práce vzaly děti. Hra trvala dvě hodiny!

Přišla za mnou ředitelka a povídá, že Brendon se špatně učí a Dominik to zvládá jen tak tak. Tím, že dělám mimoškolní program, vlastně nevím, co děti během vyučování.

A tak odpovídám: „Opravdu? A vidíte, jak mu to jde tady?“ A ona: „Já žasnu!“

Děti policistkám radily, jak táhnout a co nedělat a jaké by to mělo důsledky – ti třeťáci mysleli dva tři tahy dopředu!

Když nic jiného, odnesou si děti z hraní šach to, že přemýšlet je důležité. Že mají možnost volby.
Christopher Major

Kolik kurzů teď vlastně v oblasti San Franciska běží?

Teď 20. října začne program pod hlavičkou Sanfranciské policejní atletické ligy, ten cílí na děti z center měst a z problematických rodin. Dál běží už pátý týden kurz pod záštitou katolické školy sv. Rafaela, ten je také online. A ve městě Novato běží už druhé kolo třítýdenního kurzu pro devět studentů, dodržují se rozestupy a doufáme, že ho budeme moct rozšířit.

Chtěl bych, aby každý třeťák v Americe měl půlsemestrální šachový kurz. A pak znovu v páté třídě. Ideální by podle mě bylo, kdyby za sebou měli školáci rok šachů, než jdou na střední.

Když nic jiného, odnesou si z toho, že přemýšlet je důležité. V jedné věznici mi dítě řeklo: „Já jsem ani nevěděl, že můžu udělat něco jinak. Nevěděl jsem, že mám možnost volby.“

Co to o nás vypovídá, když tu vyrůstají děti, které neví, že existuje možnost volby? Můžeš udělat tohle, nebo tohle. Je to na tobě. Tenhle moment myslím rezonuje také u vás v bývalém východním bloku. Můžu se rozhodnout sám za sebe. Můžu to sám promyslet.

Poslechněte si celý rozhovor s Christopherem Majorem. Ptá se Magdaléna Trusinová.