S mozkem mluvím jazykem obrazu. Začala jsem sebou, terapeutickou fotografií dnes pomáhám i ostatním, říká neurobioložka a terapeutka Dostálová

Čtěte také

Když se fotka povede, jde o pocit mimořádného štěstí, přiznává fotograf a cestovatel Bacovský

„Když jsem naplno odcházela z vědeckého prostředí, tak jsem sama na sobě začala nejprve zkoušet fotografii jako terapeutický nástroj. Zjistila jsem, že je velmi účinná a že mi pomohla v určitých obdobích života, která byla náročná,“ popisuje na úvod a dodává, že s tím, že má vědecké pozadí, začala zkoumat, jak může prostřednictvím fotografie pomáhat i ostatním.

„Pracuji převážně s fotografiemi, které tvoří klient až v přítomném momentu, nebo které v rámci nějakých úkolů ještě ani nejsou hotové. Je to taková vizuální hra, kdy komunikujeme s mozkem jazykem, který je pro něj velmi autentický, a komunikujeme přímo s centry mozku, kde sídlí emoce nebo různá raná traumatizace,“ vysvětluje.

Návrat k laskavosti

K terapeutické práci potom říká: „Cíl si stanovujeme na začátku. Klient ví, že bude absolvovat nějaký počet sezení, a zároveň také ví, že bude vystavován nějakým nepříjemným stimulům. Vracíme se k lidské podstatě, ke kořenům, k laskavosti a vděčnosti.“

Čtěte také

I když jsem ztrácela jistotu, v hloubi duše jsem si vždy věřila, říká fotografka Jarcovjáková

Klient při prvním sezení popíše, s čím se potýká a co by chtěl řešit. Jako příklad uvádí: „Třeba přijde klient, který má strach ze smrti maminky, která je vážně nemocná. Má anticipační truchlení a my potom budeme pracovat na tom, aby dokázal tu situaci přijmout, aby mohl spát a podobně.“

Podpořit ostatní

Kromě práce terapeutky je Ivana Dostálová zároveň i umělkyní. K umění se vrátila po odchodu z vědeckého prostředí.

„Moje práce, které se pohybovaly na hranici artu a fotografie, byly těžce zařaditelné. Mám samozřejmě velké množství projektů, které byly klasickou fotografií, ale vždycky jsem byla taková osobnost, že mám ráda změnu. Baví mě experimentovat a pohybovat se různými směry a myslím, že ze začátku moje tvorba nebyla jasně zařaditelná. Když ji prezentuji jako klasickou fotografii, tak je to lépe uchopitelné,“ říká k tomu, jak je v Česku vnímaná její práce.

Čtěte také

Špičkovým reportážním fotografem se můžete stát i bez školy. Ani Koudelka ji nemá, říká fotograf Birgus

K průlomu ve své kariéře uvádí: „Myslím, že to byl projekt Plavkyně, který je velmi lidský a je o českých ženách. Myslím, že to byl právě tento projekt, díky kterému si mě česká komunita všimla, a od té doby se cítím být přijímaná českou fotografickou komunitou.“

Výstavu z dokumentárního cyklu, která měla premiéru v Czech Photo Centre, můžete vidět až do 8. února. Projekt představuje 30 žen s rozdílnými životními příběhy.

„Byla v tom motivace podpořit ostatní, protože člověk musí najít odvahu si jít zaplavat, ať už má jizvy na těle nebo na duši, ať už je mu 20 nebo 70. Chtěla jsem také, aby ženy sdělily svůj příběh, s čím mají plavání a vodu spojené,“ vysvětluje na závěr Dostálová.

Poslechněte si celý pořad Hovory, audio je nahoře v článku.