S A R D Í N I E - piknik v přírodě (1. část)

Vítal mě tady sice čarovně stříbřitý měsíc v úplňku a noční vánek si koketně pohrával s pramínky mých vlasů, vychutnat si tuhle noční romantiku mi však bylo dopřáno opravdu jen malou chviličku. Do doby, než se přihlásil náš sardský průvodce Fabio Manca (čti fábio manka) a my vyrazili: nejdřív do hotelu kvůli ubytování a posléze - přímo do terénu. Společně s kolegou kameramanem jsme totiž přijeli na tenhle druhý největší ostrov ve Středozemním moři (velikostí je srovnatelný s územím naší Moravy) "objevovat" jeho krásy pro pravidelný cestovatelský pořad České televize - Objektiv.

Nedělní časné ráno bylo ještě hodně mladé, nám však začaly odtikávat první minuty a hodiny ze sedmi přesně "nalajnovaných" pracovních dnů. A náš plán? Natočit zajímavé reportáže o životě zdejších lidi, kterých na tomto hornatém ostrově žije okolo milionu a šesti set tisíc.

Chcete se dozvědět, co dělají obyčejní Sardové v neděli? Pak zapomeňte na čas a nechte se pozvat do jejich oblíbené restaurace, výlet k moři či na projížďku podél pobřeží spojenou s vyhlášenými pikniky. Všechny tyto činnosti mají jedno společné. Sváteční volný čas tráví Sardové téměř vždy v širším rodinném kruhu - sejdou se mladí, staří i děti a zcela dobrovolně "si dopřávají " několik společných hodin (často i celé víkendy!). Výjimkou nejsou ani tzv. merendy několika spřízněných rodin dohromady. Já však toužila poznat ještě něco jiného.. U nás v Čechách se víkend co víkend přesouvá nespočet rodin z paneláků do oblíbených chat a chalup. Znají Sardové něco podobného, zajímalo mě? A víte, že ano?!

Logo|foto:Český rozhlas

Dozvěděla jsem se, že k oblíbeným víkendovým aktivitám patří také celodenní výlety do zdejších hor. Cesty, které neobydleným sardínským vnitrozemím vedou na pikniková stanoviště, nepatří sice k nejlepším - díry a výmoly patří k jakémusi koloritu, jejich zdolání však stálo za to. Sami bychom místo nejspíš neobjevili. Fabio - znalec místních poměrů - nás však navedl bez problémů i bez mapy. Kouzelné místo, nad kterým se vypínaly tisícimetrové vrcholky se jmenovalo Su Tippu (čti: su týpu) a objevili jsme jej necelých 6 kilometrů od malého městečka Nuxis (čti nužis) na samém jihu ostrova.

Na první pohled vypadalo místo sice opuštěně - kamenné prázdné lavice, mechem obrostlé balvany, vyhaslá ohniště i jakýsi improvizovaný vodovod. To všechno v nás však téměř okamžitě vyvolalo úžasný pocit klidu, pohody a možná až kýčovitého souznění s přírodou. Ono "souznění" však mělo svůj reálný základ. Ať jsme pohlédli doprava či doleva, kousek od sebe či na vzdálenější místo - nikde jsme pohledem nezavadili o žádné zapomenuté odpadky, rozbité lahve, jinde všudypřítomné papírky či cigaretové nedopalky. Zkrátka nepořádek bylo to poslední, co by tu po sobě kdokoliv zanechal. Překvapilo nás, že byť patří tohle místo - tak říkajíc - všem, chovají se místní k němu stejně pozorně, jako by hodovali u sebe doma.

Odměnou je jim pocit soukromí, který získávají tady v Su Tippu díky členitému prostředí. Jsou sice na veřejném místě, ale každá z rodin má tak říkajíc kousek zdejší krásné přírody jen pro sebe. V době našeho natáčení jsme tady zastihly čtyři spřízněné rodiny z Nuxis, dohromady asi 15 lidí. Přestože jsme nebyli "ohlášeni" a naše přítomnost by se dala přirovnat k jakémusi přepadení, přijali nás mezi sebe opravdu skvěle. Nejenže souhlasili s natáčením, poskytli nám dokonce rozhovor na kameru, ba co víc - okamžitě nás pohostili. Připili jsme si domácím červeným vínem (bylo lahodné) a začali vyzvídat.

Od jednoho z mužů - Roberta Curreliho (čti kureliho) jsme se dozvěděli, že do hor na společnou siestu vyrážejí pravidelně jednou za měsíc. "Občas utečeme z domu, abychom si pobyli na čerstvém vzduchu," doplňuje Roberto. Přivážejí si sem prý úplně všechno - od jídla a pití, přes piknikové plastové nádobí, papírové ubrusy, až třeba po kovové rošty potřebné na ohniště. Část potravin je ve formě polotovarů - především maso, které si dodělají na otevřeném ohni. Byť je stůl opravdu ohromný, nakonec na něm volné místo téměř neobjevíte. Pod nejrůznějšími sardskými dobrotami se téměř prohýbá: "To co si vozíme a tady připravujeme je všechno dobré - od první do poslední věci," říká Giorgio Vacca (čti vaka). A nakládá nám na plastové talíře jeden z chodů a vybízí - vyzkoušejte, sami uvidíte!

Stolování na Sardínii - připomíná skutečný obřad. Obvykle se skládá z mnoha chodů a trvá i několik hodin. Výjimkou nejsou ani pikniky pod širým nebem. Studené předkrmy, nakládaná zelenina, po nich obvyklé těstoviny (my jsme vyzkoušeli nočky s divočákem), posléze na ohni pečené selátko či jehně, tak to je obvykle jednoduchý základ každého svátečního oběda. Musím přiznat, že těstoviny chutnaly díky ostrému koření opravdu pikantně. Dozvídám se, že stejně jako maso, i ony se připravovaly až tady. "Jak?", směje se Roberto CURRELI: " Máme tady plynovou bombu, uvařili jsme je na vařiči."

Ani v přírodě nezapomněly hospodyňky na speciality - mezi mísami a talíři objevíte voňavé grilované holuby s listy citrónovníku a drobné ptáčky. Ptáme se, co to je? Všichni se potutelně usmívají... Jakoby se stydí přiznat, co jedí, po chvilce naléhání svorně dodávají: "No, to jsou přeci malá holoubata!". Díváme se pozorně do mísy. Ale co ty ostré zobáky? Nejsou to tady na Sardínii tak oblíbení, leč zakázaní - slavíci??? Dostáváme ochutnat. S díky odmítáme, stejně jako v případě typického sardského sýra, kterým prolézají malí hbití červíci. Ale ještě zpět k drobným opeřencům. Tuhle drobotinu chytají muži ještě doma do sítí a teprve na místě na ohni ogrilují. Patří prý k opravdovým lahůdkám, kterou si místní gurmáni rádi dopřávají. Jestli to byli opravdu slavíci, jsme se však od našich hostitelů nedozvěděli...

Na závěr je pro hodovníky připraven ještě sladký koláč s třešňovou marmeládou. To všechno se po celou dobu zapíjí domácím sardským červeným vínem. Pro děti je připravena kola a ovoce - nejčastěji melouny a hrozno. A jak dlouho taková merenda trvá? Obvykle od časného rána, kdy na místo rodiny přijedou a pustí se do vaření, až do pozdního odpoledne. Dospělí se baví, děti si společně pohrají a všem je prý dobře - říkají svorně všichni přítomní. O tom, že Sardové patří k velice pohostinným lidem se přesvědčil i náš štáb. Ochutnávce drobných ptáčků i zdejšímu vyhlášenému sýru, který je "obohacen" živými červíky jsme naštěstí odolali, na zdraví: sallurri etrigu (čti salúry e trígu) jsme si však připili opravdu rádi. A s prázdnou jsme také neodcházeli. Koláč, ochucený třešňovým džemem, nám přišel opravdu k chuti. Večer, po návratu do hotelu - se stal pomyslnou a vlastně i skutečnou "sladkou tečkou" za naším prvním svátečním nedělním dnem na Sardínii.