Rychlejší než smrt. Historie výsadkářů začala v exilu a pokračuje od Gabčíka s Kubišem do dneška
Vínové barety, odznaky s padáky a heslo Strach je smrtelný hřích – to jsou symboly, které neodmyslitelně patří k parašutistům. Historie československých výsadkářů se měla začít psát v roce 1939. K prvnímu dubnu tehdy měla vzniknout první zkušební jednotka v rámci československé armády, takzvaná letecká pěchota. Jenže přišel Mnichov a okupace, a tak se první kapitola československých parašutistů začala psát později a úplně jinde, ve Velké Británii a Sovětském svazu.
„Máme poměrně dobré informace o tom, jak probíhal výcvik ve Velké Británii. Základem pro přípravu budoucích parašutistů byl měsíční kurz útočného boje ve Skotsku,“ popisuje v pořadu Téma Plus historik z Vojenského historického ústavu Zdeněk Špitálník a pokračuje:
„Ten kurz byl uzpůsobený novým metodám vedení války. Šlo o přípravu malých skupin, které byly schopné se samostatně rozhodovat – samostatně připravovat léčky, přepady. Zároveň kurz sloužil k tomu, aby vojáci získali patřičné sebevědomí při boji zblízka nebo překonávání překážek. A také je fyzicky připravoval na následný kurz na letišti, kde už je čekal seskok s padákem.“
Když 8. května 1945 skončila v Evropě druhá světová válka, začali se českoslovenští vojáci vracet domů. Poslední roky bojovali na různých místech, v rozdílných pozicích a přinášeli tak s sebou řadu odlišných zkušeností.
Do Prahy se v té době přesunulo velitelství zpravodajské služby – tedy lidé, kteří připravovali parašutisty ve Velké Británii a později v Itálii.
Skupina dostala název likvidační a měla ukončit činnost paraskupin, vyhodnotit ji a zjistit, kdo přežil. Mnoho těch, kteří seskočili během války do protektorátu, ztratilo s vedením kontakt.
Výzva v rozhlase a dotazníky
Československý rozhlas od května 1945 začal hlásit výzvu, aby se všichni parašutisté hlásili na hlavním štábu. Tam vyplňovali dotazníky, ve kterých měly zpravodajcům popsat svoji činnost a zkušenosti. Na podzim 1945 tak měli zpravodajci k dispozici informace ze zhruba stovky dotazníků. A každý velice podrobně vyprávěl příběh některého z parašutistů.
Jedním z nich byl i důstojník československé předválečné armády Rudolf Pernický. Ten za války prošel Polskem, francouzskou cizineckou legií, ve Velké Británii působil nejprve jako dělostřelec a později byl zařazen ke zvláštním úkolům. V prosinci 1944 byl spolu s Leopoldem Musilem vysazen do protektorátu.
Co výsadku předcházelo, popisoval později v dotazníku:
„Důležité! Řádná kontrola místa seskoku před odletem. Byl jsem přemlouván doprovázejícím anglickým důstojníkem, že vše je v pořádku, že navigátor zná místo seskoku z letecké fotografie. Přesto jsem ale šel za navigátorem. Ten se mnou vůbec nechtěl mluvit. Domnívám se, že Angličané mnohdy vůbec nedbali domluveného místa seskoku, vybrali sami jiné, aniž skupinu informovali. Jsou-li v letadle dvě skupiny, je v letadle málo místa a málo pohodlí. Čtyřhodinový let v operačním oblečení a s padákem značně unaví.“
První československá výsadková jednotka vznikla k 1. říjnu 1947. V březnu 1948 byla přejmenována na Československých parašutistů – jako symbol spojení parašutistů z Velké Británie a příslušníků paradesantní brigády v Sovětském svazu. Výsadkový prapor se poprvé představil veřejnosti v červnu 1948 během Všesokolského sletu na Strahově.
Více si poslechněte v pořadu Téma Plus. Lucie Korcová přímo u 43. výsadkového pluku v Chrudimi zjišťovala, jak náročné je se k výsadkářům dostat, jak probíhá výcvik a jestli je pro současné výsadkáře důležitý odkaz prvních československých parašutistů. A taky jak se připravit na seskok, jak se ovládá padák nebo bojuje nožem zblízka.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
