Rwanda prodělala pokrok. Zažívá usmíření národa i hospodářské úspěchy
Rwanda se v roce 1994 stala synonymem pekla na zemi. 22 let po brutální genocidě se malá středoafrická země zbavuje neblahé pověsti.
Apokalypsa ve Rwandě trvala pouhou stovku dnů. Nepřežilo ji kolem milionu lidí. Extremistický režim, který Rwandu krátce ovládl, stanovil jako cíl fyzickou likvidaci všech Tutsijů. Mnozí Rwanďané dnes zdůrazňují, že nenávist mezi lidmi stejné víry a stejného jazyka podnítila až německá a hlavně belgická koloniální správa.
Po genocidě začali zničenou zemi budovat někdejší tutsijští povstalci v čele s prezidentem Paulem Kagamem. Ten zakázal rozlišování lidí podle etnické příslušnosti. Zavedl neliberální, ekonomicky úspěšný režim, kritický vůči Západu a zároveň Západem kritizovaný. Kagame opustil frankofonní rodinu a hlavním úředním jazykem stanovil angličtinu.
Výčet úspěchů novodobé Rwandy je pozoruhodný a patrný na první pohled po překročení pozemní hranice. Zemi tisíců kopců, jak se Rwandě přezdívá, protíná páteřní síť asfaltových silnic. Hlavní město Kigali se chlubí novými výškovými budovami, moderními semafory nebo bezchybným číslováním ulic a domů.
Zosobněním lepších časů ve Rwandě jsou manželé Marie-Pierre a Jimmy. V zemi předků se usadili nedávno, po mnoha letech strávených v Evropě a v Zimbabwe. Mladý pár s dvěma dětmi patří do stále početnější střední třídy a do budoucna, včetně vlastního začínajícího podnikání, hledí s optimismem.
„Ve Rwandě si můžeme bez obav založit bankovní účet, získat investiční půjčku nebo podporu pro družstvo. V Zimbabwe bychom si to desetkrát rozmysleli. Tam vláda může kdykoliv vybrat veškeré bankovní úspory. Náš domek v lepší čtvrti nemusí být obehnaný ostnatým drátem a hlídaný strážci, jako právě v Zimbabwe.“
Nechci znát vrahy mých rodičů
Rwanďané mají po staletích farmaření na příkrých svazích navyklou disciplínu a pracovitost. Říká se jim Němci Afriky. Další příčinou rwandského rozvoje je systém regulace. Prodejci lístků ve veřejných autobusech používají v rámci boje s daňovými úniky elektronické pokladny. Střechy na venkově mají předepsaný tvar i materiál. Motorky sloužící jako taxi musejí klientům půjčovat helmy. Zakázány jsou igelitové tašky, pouliční prodej i žebrání.
„Myslím, že lidé chtějí mír a ten dnes máme. Lidé jsou svobodní, můžou vlastnit dům nebo pracovat. Víte, v době války jste nemohli ani snít o budoucnosti. Dnes to možné je. Děti chodí do školy, život není naplněný strachem. Myslím si, že ti, kdo říkají „podporuji prezidenta“, ve skutečnosti především podporují mír.“
Vládou propagovaný proces usmíření národa po genocidě symbolizuje tzv. umuganda, pravidelná setkání pachatelů i obětí ke komunitním pracím. Účast je dobrovolná, ale doporučuje se. Umuganda je součástí systému společenské kontroly, která se uplatňuje i skrze převýchovné programy nebo uliční a domovní důvěrníky.
Důvěrníci jsou obvykle spolupracovníci vlivné a schopné tajné policie. Dalším pilířem režimu je armáda, která kvůli investičním projektům vyvlastňuje soukromý majetek. Hlasy proti Kagameho vládě jsou slyšet ze zahraničí, ve Rwandě nikoliv.
Lidí s obrovskými šrámy na duši žije ve Rwandě těžko představitelné množství. Jsou mezi nimi i tak speciální případy, jakým je Alois. O svých rodičích ví jen to, že zemřeli během genocidy a on se narodil těsně před ní. Protloukal se nuzným životem trpěného dítěte v nevlídné péči pěstounů, než se shodou šťastných událostí dostal k láskyplné patronce a na střední školu.
"Genocida je součástí naší historie. Neměli bychom se soustředit jen na minulost. Když o tom přemýšlím, říkám si - přežil jsem a to je hlavní důvod, abych se zaměřil na budoucnost. Nechci znát vrahy mých rodičů. To bych pak mohl začít cítit vztek a to by mě oslabilo.“
Navzdory dědictví temné minulosti urazila Rwanda pořádný kus cesty. A podle Jimmyho čekají kopcovitou zemičku ještě lepší zítřky. „Zkusme se tady ve Rwandě potkat znovu za 15 let, dá-li bůh. Věřím, že tahle země udělá za tu dobu velký pokrok. Jako před lety tzv. asijští tygři.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka