„Ruští diváci jsou zvyklí číst mezi řádky.” S filmovou kurátorkou o ruské kinematografii po invazi na Ukrajinu
Od invaze na Ukrajinu v roce 2022 se evropští distributoři a filmové festivaly potýkají s morální otázkou, do jaké míry nabízet svému publiku současné ruské filmy. Kvůli válečné propagandě se totiž řada snímků snaží ukazovat hrdinství vojáků a velikost ruské říše. Čeští diváci mohli v roce 2026 vidět film Mistr a Markétka režiséra Michaila Loškina. A velkou cenu festivalu v Cannes získal také film Minotaur režiséra Andreje Zvjaginceva, který žije poslední čtyři roky v exilu.
Host: Kamila Dolotina
Zvukový design: Adam Cejnar
Text a produkce: Daniela Vrbová
Jak je možné sledovat aktuální ruskou kinematografii a zůstat přitom kritický k agresi na Ukrajině? To probírají Josef Pazderka a Ondřej Soukup v novém díle podcastu Na Východ! spolu s Kamilou Dolotinou, filmovou kurátorkou sekce Východní přísliby na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a dramaturgyni festivalu Jeden svět.
„Ruskou kinematografii opustila celá spousta scenáristů, herců a divadelníků a obecně lidí navázaných na audiovizi. Přesto se v zemi udržuje jak artová tvorba, tak mainstream,“ shrnuje současný stav Kamila Dolotina. Na výsledné produkci filmů se podle ní výrazně podepisuje státní finanční podpora vybraných snímků.
Podobenství dneška
„S nástupem ministra kultury Vladimira Medinského se začala vést ultra propatriotická linie a v podstatě máte některé tematické okruhy, které jsou snáze podporovány ze státních peněz. To znamená samozřejmě historická témata, témata patriotická, adaptace a teď se mezi ně vkliňuje ještě interpretace současného politického dění, tedy války na Ukrajině. Artoví tvůrci zase podnikají výpravy spíš dál do historie, třeba 300 let zpátky,“ přibližuje Kamila Dolotina.
Čtěte také
To se týká například debutového filmu Na této zemi režisérky Renaty Džalo. Další specifickou kategorii tvoří filmy o mladých lidech. „Do něj lze dobře umístit příběh, který se vyjadřuje Ezopovým jazykem,“ vysvětluje Kamila Dolotina.
„To znamená, máte prostředí mladých tvůrčích lidí, které je v té současné době ztraceno. Takové filmy rafinovaně umisťují náznaky toho, že mezi současnou mládeží jsou lidé, kteří nenávratně mizí, a nemáte jisté, jestli je uvidíte ještě zítra. Vztahy mezi lidmi se vlastně narušují.“
Někteří tvůrci volí černobílé snímání filmu, aby podtrhli, že zobrazovaný příběh není barvitý a jako by z něj odcházel život. „Vlastně se současná ruská artová kinematografie vrací k té sovětské, která se také nemohla napřímo vyjadřovat k aktuálním věcem, ale uměla promlouvat mezi řádky. A Rusové jsou po desetiletí zvyklí toto umět číst,“ říká v podcastu Na Východ! Kamila Dolotina.
Raději pohádku
Ruský kasovní trhák roku 2025 byl naopak všechno, jen ne černobílý. Snímek Čaroděj ze smaragdového města hýří barvami a epickým vyprávěním. „Byla to taková rodinná záležitost mimo prostor a čas, oslavující dobrotu,“ přibližuje v podcastu Ondřej Soukup.
Podle něj se tím opakuje zkušenost například z Protektorátu Čechy a Morava. Tehdy nacistická propaganda také velice striktně určovala zdejší filmovou tvorbu. Největší návštěvnost ale i tak měly žánrové filmy nebo například film Babička. „Ty filmy umožňovaly lidem zapomenout aspoň na hodinu a půl v kině, že se venku odehrává válka,“ vysvětluje Ondřej Soukup.
Podobná situace teď prý panuje i v Rusku, jak ukázala právě obliba fantasy pohádky o Čarodějovi ze smaragdového města a dalších podobných snímků.
Čtěte také
„Když si čtu ty proválečné různé publicisty, tak jsou z toho úplně jurodiví. Ptají se, jak to, že na naše snímky nikdo nechce chodit? Píší, že jsou velmi často ty filmy umělecky nekvalitní, a je vidět, že autor prostě sebral státní dotace, ale na scénář se už příliš nesoustředil,“ říká Soukup.
Putine, zastav válku
Velkou cenu poroty filmového festivalu v Cannes získal v roce 2026 film Minotaur ruského režiséra Andreje Zvjaginceva. Ten ve své děkovné řeči napřímo oslovil Vladimira Putina a vyzval ho, aby zastavil válku.
A zatímco evropské publikum režisérovi Zvjagincevovi povětšinou tleskalo za rázná slova, reakce ukrajinské veřejnosti byla o poznání chladnější, připomíná v podcastu Na Východ! Josef Pazderka:
Čtěte také
„Třeba Mustafa Naem, jeden z hlavních vůdců Euromajdanu v roce 2014, napsal na facebook post, v němž říká: Jsem v šoku. Zvegincev měl krátký protiválečný projev, ale teď už zase jako mluví o obou stranách a o tom, aby válku zastavil Putin. Rozmazává to zodpovědnost, že vlastně obyčejní Rusové vůbec nemůžou nic dělat.“
Tato debata je podle Pazderky stále vyhrocená. „I lidé z ukrajinského PEN klubu a další říkají, že pokud někdo jednoznačně nepodporuje Ukrajinu a neříká, že Rusko musí být poraženo, protože je agresorem, tak má právo maximálně mlčet. Ta pozice je opravdu vyhrocená, velmi, velmi drsná, má logiku, ale jenomže v tomto se kompromis hledá velmi těžko,“ podotýká.
A podle Ondřeje Soukupa jej asi ani nelze najít. „Prostě v okamžiku, kdy se každou noc budíte kvůli leteckému poplachu, tak nemáte pocit, že nějací moskevští intelektuálové žijící v Berlíně se mohou tvářit, že se vlastně neděje. Že jsou ti hodní, protože odsoudili válku. Ale pořád si můžou dělat věci tak, jak byli zvyklí, jen možná trošku v jiných podmínkách.“
Jaké ukrajinské filmy vznikají během války? A čemu se ve svých současných snímcích věnují ruské režisérky? Nejen o tom je nový díl podcastu Na Východ!.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
