Rusové na Kypru i v Arktidě a vzpomínka na statečné chuligány

www.nytimes.com
www.nytimes.com

Mezinárodní veřejné mínění upoutal malý Kypr, který se dožaduje ekonomické pomoci Evropské unie, přestože je už dlouho bankovním rájem ruských, ale i našich zbohatlíků. Naším druhým tématem bude Arktida, kde Rusko chystá ve velkém těžit ropu a plyn i za pomoci plovoucích jaderných elektráren. Na závěr se vrátíme do komunistických časů střední Evropy, kdy se diktatura marně potýkala s nezávislým vkusem mladých lidí.


Rusko a Kypr

Ruský podíl na bankovní soustavě středomořského ostrova Kypru se prý blíží k 26 miliardám eur. To je více, než činí hrubý domácí produkt země, jejíž řecká část je členkou Evropské unie. Rozhodující vliv ruských peněz v této části světa má své kořeny v chaosu, který následoval po pádu komunismu ve střední a východní Evropě, ale není to hlavně finanční problém. Vztahy Moskvy a Nikósie mají podle dopisovatele britského deníku Financial Times významné strategické a bezpečností následky.

Původ obrovských ruských investic na Kypru je v 90. letech minulého století, což je doba označovaná jako éra gangsterského kapitalismu. Ruští oligarchové, kteří se skoro zadarmo zmocnili státních aktiv Ruska, se obávali obnovy diktátorského režimu, a snažili se peníze převést do daňových rájů a praček špinavých peněz po celém světě.

V prvních deseti letech po rozpadu Sovětského svazu se z Ruska vytratilo až 300 miliard dolarů, často přímo v penězích nebo ve zlatě, které zmizelo ze státních trezorů. Toto bohatství putovalo za ruské hranice, velmi často do švýcarských bank, do londýnské City a na newyorský Wall Street.

Obrovský ruský příliv zažil Blízký východ a jeho okolí. Peníze a jiná aktiva mířily zejména do Dubaje a Izraele – v prvním případě z obchodních důvodů a ve druhém na základě kulturní spřízněnosti. Ve Středomoří a přilehlých krajích byl asi nejoblíbenější Kypr.

Moskevská elita našla na ostrově hotový ráj – středomořské slunce, útočiště před daněmi a policii i jiné důležité orgány, které ji neobtěžovaly přílišnou zvědavostí. Nikoli na posledním místě byla i pravoslavná kulturní tradice Kypru. Tamní lidé vítali s otevřenou náručí Rusy, které vnímali především jako štědré investory, a na nic nepříjemného se jich neptali.

Stejně důležitá, ale daleko méně známá byla přítomnost sovětské tajné služby KGB v době studené války. Právě odtud mohla Moskva sledovat události na celém Blízkém východě. Když oligarchové a zločinecké syndikáty začaly vysávat ruskou ekonomiku, zbytky KGB měly lví podíl na přeměně Kypru v největší pračku pochybných peněz na světě.

Na kyperské ekonomice získala časem významný kapitálový podíl velká ruská jména. Letos strávil několik dní na Kypru majitel ruského hliníkového gigantu Rusal Oleg Děripaska, což vyvolalo spekulace, že se snažil odvést své peníze, ještě než proti ostrovním bankám zakročí Evropská unie.

Kypr je v Evropské unii od roku 2004

Roman Abramovič je nejen majitel londýnského prvoligového fotbalového klubu Chelsea, ale i menšinový partner ocelářské a důlní firmy Evraz. Její hlavní investor Alexander Abramov dostal roku 2010 kyperské občanství za zásluhy o tuto zemi, které spočívaly v obrovských částkách investovaných do společností registrovaných na Kypru.

Pronikání Rusů do kyperské ekonomiky znepokojilo i Berlín. Německá zpravodajská služba BND zjistila, že Kypr udělil občanství osmdesáti ruským oligarchům, kteří tak získali veškerá práva občanů Evropské unie. I proto chtěl Berlín uvalit daň na vklady v kyperských bankách. Němce pobouřila představa, že jejich země má pomáhat z bryndy bohatým Rusům.

Teoreticky by měly být ekonomické lumpárny dány do pořádku, ještě než se Kypr, přesněji řečeno jeho řecká část, stala roku 2004 členem Evropské unie. Pravidla vstupu stanoví podmínku, že banky kandidátské země mají být podrobeny důkladnému auditu.

Kyperskou žádost o členství v Unii však silně podporovaly politické úvahy – Řecko hrozilo, že bude vetovat přijetí středoevropských zemí, pokud je nedoprovodí Kypr. Jeho přijetí vyvolalo pochopitelné nadšení u Rusů, jejichž peníze v nikosijských bankách nyní velmi snadno obíhají po celé Evropské unii.

Rusové na Kypru mají nevábnou pověst pochybných zbohatlíků a gangsterů, ale peníze z Moskvy hrají i strategickou roli. Časový souběh objevu zásob plynu v kyperských vodách a občanské války v Sýrii silně ovlivnil ruskou politiku v této oblasti. Moskva se obává, že středozemní plyn může ohrozit její výnosy z vlastní produkce této komodity.

Odtud pochází její představa, že by mohla vyměnit pomoc zadluženému Kypru za částečnou kontrolu jeho plynu. I proto se Rusko bojí ztráty svého opěrného bodu v syrském přístavu Tartus, kdyby padl režim diktátora Bašára Asada. Tyto úvahy jsou v moskevských úvahách o kyperské krizi mnohem důležitější než okázalý životní styl ruských boháčů a celebrit na středozemním ostrově.


Temná budoucnost Arktidy

Musel jsem mít zrovna chřipku, a nebo jsem se možná tou dobou plavil ke břehům Barmy, ale ta informace mi nějak unikla, když se objevila poprvé. Nedávno jsem listoval starými stránkami anglického listu Observer a narazil jsem na článek z roku 2009, který mi připadal zároveň směšný i hrozný. Jeho úvodní věta zněla: „Rusko plánuje plovoucí podmořské jaderné elektrárny, které by pomohly zužitkovat arktické zásoby ropy a plynu.“

Kdyby se do toho pustili Norové, tak by to nebyla poplašná zpráva, ale když Rusové budují jaderné elektrárny uprostřed Arktidy, tak to budí spoustu obav. Ale je to ještě horší. Prototypová plovoucí elektrárna Akademik Lomonosov je prý dokonale bezpečná. Ředitel petrohradské loděnice, která ji staví, tvrdí, že byly testovány všechny myslitelné nouzové situace. Tyto bezpečnostní zkoušky podle něj začaly ještě v době Sovětského svazu.

Rusové vyzkoušeli mezi lety 1955 a 1990 v Arktidě 138 jaderných zbraní. V té době se zbavili čtrnácti jaderných reaktorů, které stejně jako asi dvacet ponorek potopili do arktického moře. Některé z nich jsou třicet metrů hluboko, přestože mezinárodní úmluvy požadují tři tisíce metrů.

Dopisovatel deníku Moscow Times dodává, že sovětské dědictví ohrožuje Arktidu jistě více než plovoucí jaderné elektrárny. Ve studii ruské Akademie se píše, že když vrták naruší oceánské dno, může být zamořena čtvrtina arktického pobřeží na celém světě. Plovoucí jaderné elektrárny jsou riziko, kterému se dá ještě předejít. Stanice Hlas Ameriky popsala v prosinci roku 2011 katastrofu vrtné plošiny Kolskaja, která byla vlečena do přístavu, přestože výrobce tuto operaci v zimních měsících zakázal.

Kapitán volal své ženě, že je to sebevražedný podnik. Na vrtné plošině bylo 67 lidí a většina z nich tam být nemusela. Plošina se převrátila a skoro všichni zahynuli. Bylo to svědectví o neschopnosti ruské záchranářské služby. Když nelze zajistit bezpečnost jedné vrtné plošiny, jaká asi může být bezpečnost ruských plovoucích jaderných elektráren?

Model ruské plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov

Prezident Vladimír Putin si na fotografiích hraje s uspanými polárními medvědy a volá po jarním úklidu v Arktidě, ale jeho národ tato propaganda těžko povzbudí k větší aktivitě. Rusko je stále závislé na vývozu ropy a plynu. O nějakém zpestření ekonomiky se nedá hovořit a ropy i plynu se těží stále méně. Obrovské ropné zásoby v Arktidě budou mít daleko větší význam pro Rusko než pro jeho polární sousedy Spojené státy, Kanadu, Norsko a dánské Grónsko, které na vývozu ropy tolik nezávisí.

Moskva uvedla, že Arktida bude roku 2020 jejím životním zájmem a vyhlásila nárok na 285 tisíc čtverečních kilometrů kontinentálního šelfu, který je podle ní součástí ruského území. Rusko se ho snaží získat diplomatickou a právní cestou, ale nezříká se ani siláckých kousků. Roku 2007 obnovily jeho strategické bombardéry lety nad Arktidou a ruská ponorka vetkla titanovou vlajku své země do mořského dna na severním pólu.

Spojené státy zpochybňují ruský nárok na vládu nad severomořskou cestou, jejíž význam roste zároveň s ústupem arktické polární čepičky. Plavba po této trase může zkrátit cestu z Nizozemí do Japonska o 40 procent. Velitel spojeneckých sil pro Evropu admirál James Stavridis podotkl, že v Arktidě stoupá možnost konfliktu, ale i soutěže a spolupráce. Ale i v nejlepším případě vypadají plovoucí jaderné elektrárny jako velice špatný nápad.

Deník New York Times napsal 14. března, že americké ministerstvo vnitra požádalo firmu Shell Oil, která chce těžit ropu v arktickém oceánu, aby mu předložila podrobný plán četných bezpečnostních a provozních postupů. Shell samozřejmě zakládá další vrty, ale ropa se přitom nerozlije a nikdo neumře. Firma nedostane povolení k dalším vrtům, dokud vládu nepřesvědčí o bezpečnosti svých plánů a procedur.

V arktických vodách, na které si činí nárok Moskva, by vrtaly státem ovládané firmy Gazprom a Rosněft, které žádné ministerstvo vnitra nezkrotí. Když Rusko postaví kolem deseti nových plovoucích jaderných elektráren, některé z nich se mohou proměnit v malé Černobyly. Spojené státy nyní poněkud ustoupily v diskusi o protiraketové obraně v Evropě, a mohou začít přesvědčovat Moskvu, aby se nejhorší nápad na světě nestal realitou.


Revolucionáři v tančírnách střední Evropy

V roce 1950 nebo 1951 jste už nikde v tehdejší východní Evropě nenašli žádnou zřetelnou politickou opozici. Veřejný prostor byl natolik vyčištěn, že návštěvníci Varšavy, Prahy, Sofie, Budapešti nebo východního Berlína tam na počátku 50. let nenarazili na žádné odchylné názory. V tisku byla hlavně režimní propaganda, o svátcích se chodilo do průvodů, a pokud byl přítomen někdo cizí, lidé se v rozhovoru neodchýlili od oficiální linie.

A přece tu opozice byla. Nebyla aktivní a neměla zbraně, nebylo ji vždycky vidět. Řada tichých odpůrců režimu chodila do průvodu a hlásala jeho propagandu, přestože jim byla protivná. Lidé se styděli za věci, které museli dělat, aby si udrželi zaměstnání, ochránili své rodiny a vyhnuli se vězení. Byli znechuceni přetvářkou veřejného života, a na mírových demonstracích a v průvodech, které cizincům připadaly tak působivé, se nudili. Svůj protest vyjadřovali za zády všemocné strany.

Nebyla žádná náhoda, že nejprudší, byť pasivní odpor proti bezohlednému stalinismu projevili mladí lidé. Právě na ně se nejvíce soustřeďovala nejsilnější propaganda, kterou slyšeli ve škole a v mládežnických organizacích, které je posílaly sbírat peníze na předplatné stranického tisku a shromažďovat podpisy pod nejrůznější kampaně za mír. Mladí lidé si nepamatovali hrůzy války, kterou nezažili, a neděsila je vyhlídka na vězení, které měli teprve zažít.

Významná americká novinářka Anne Aplebaumová dodává v článku uveřejněném v kanadském deníku National Post, že mladí rebelové nemohli v komunistických zemích vstupovat do politických stran ani otevřeně protestovat. V době, kdy jejich západní vrstevníci začali nosit dlouhé vlasy a džíny, dospívající mládež ve stalinistických režimech objevila kouzlo úzkých kalhot, vycpávek v ramenech sak, červených ponožek a jazzu.

V Polsku si mladí rebelové říkali bikiniarze, možná podle pacifického atolu, kde Američané poprvé vyzkoušeli vodíkovou bombu, ale spíše podle pestrých kravat s obrázky Havaje nebo jiných tichomořských ostrovů, které mladíci získali z dárkových balíčků od Spojených národů a z humanitárních zásilek.

V Maďarsku se takovému člověku říkalo jampecek, což je něco jako flákač nebo pásek. Ve východním i západním Německu byli známi jako Halbstarke, což je výraz pro chuligána. Jejich českou verzí byli potápkové, jejichž přezdívka mohla být odvozena z typického účesu. V Rumunsku jste slyšeli pojem malagambisti odvozený od jména skvělého bubeníka Sergiu Malagamby.

Móda mladých rebelů se lišila od země k zemi podle toho, co bylo k dostání na bleším trhu. Chlapci si oblíbili úzké rourovité nohavice a dívky nosily zpočátku uzounké sukně a později vosí pas a široké krinolíny, pokud možno s křiklavými barvami a vzory. Obě pohlaví si libovala v botách s tlustými gumovými podrážkami. Pestrobarevné košile a široké, často ručně malované kravaty kontrastovaly uniformním oblečením režimních mládežníků. Rebelové tím demonstrovali právo na vlastní vkus.

Na Západě i na Východě byla mladá móda spojená s hudbou. Byl to zpočátku jazz, který byl na Východě terčem komunistické kritiky. Východoněmečtí činovníci prohlašovali, že americká hudba je stejně nebezpečná jako bojový útok jedovatým plynem. Ve Varšavě mladí komunisté vtrhli do budovy křesťanské organizace YMCA a rozbili tam všechny jazzové desky, ale tato hudba byla jen tím přitažlivější pro mladé lidi, kterým byl režim protivný. Náhražkou jejich protestu se stala obliba Radia Luxembourg a později jazzových programů Hlasu Ameriky.

Radio Luxembour od roku 1951

Režim měl brzy pocit, že od popularity západní módy a hudby je jen krok k obdivu západní politiky. Tisk začal obviňovat mladé rebely, že propagují úpadkovou americkou kulturu, podkopávají komunistické hodnoty a že to dokonce dělají na pokyn ze Západu. Mladí rebelové byli označováni za sabotéry a někdy i za špiony. Tato propaganda měla paradoxní účinek, že si tyto nevyhranění mladíci a dívky začali připadat důležití, a vlastně jim to přinášelo jen větší vliv.

Možná k tomu přispěla i propaganda v tisku, kde se tvrdilo, že je ovlivnily westerny, filmy o gangsterech a sešitové romány, které pronikly do země ze Západu. Tato obvinění způsobila, že mládež začala ještě více tíhnout k jazzu, k západním tancům a exotičtějšímu oblékání, a její móda přitahovala i lidi, kteří vyhledávali konflikty. V Polsku byly časté střety mezi bikiniáři a svazáky, ale i s policií.

Roku 1951 si jeden svazák stěžoval v tisku, že byl zbit kvůli červené kravatě své organizace, a druhá strana se nedala zahanbit. Mladí komunisté, někdy spolu s policií, honili v Polsku bikiniáře po ulicích, a když je chytili, zbili je, ostříhali a uřízli jim kravaty. Konflikty mezi svazáky a mladými rebely se odehrávaly i na tanečním parketu.

Ve východním Německu mohli mladí lidé poslouchat nejen praskající relace dalekého Radia Luxembourg, ale i daleko lépe slyšitelné Radio amerického sektoru, které vysílalo ze Západního Berlína a bylo velmi oblíbené mezi východoněmeckými kapelami, které hrály k tanci.

Režimní muzikologové psali o americkém kýči a kanálu, který šíří jed amerikanismu a umrtvuje rozum pracujících. Některým jazzovým a swingovým kapelám bylo odepřeno povolení k činnosti. Spisovatel Erich Loest si pamatuje na hudebníka, který byl vyzván, aby změnil repertoár, načež namítl, že hraje hudbu utlačované černošské menšiny. Od dvouletého vězení ho to nezachránilo.

Režim hledal i kompromisnější řešení problému, ale moc mu to nešlo. Roku 1952 ministerstvo kultury vyhlásilo soutěž a ceny pro skladatele nové německé taneční hudby, ale projekt nevyšel, protože žádná skladba nebyla shledána dostatečně pokroková. Taneční komise Ústředního výboru si stěžovala na převahu nevýchovných témat, jako je sentimentální láska, nostalgie a všemožné úniky ze socialistické skutečnosti.

Mladí východní Němci na to reagovali většinou posměchem. Muzikanti předčítali kritické dopisy komunistických činovníků svému obecenstvu a postarali se tak o velkou zábavu. Jedna kapela byla rozpuštěna, protože propagovala americkou nekulturu. Hudebníkům se krátce nato podařil útěk na Západ, a jejich produkci mohli vzápětí slyšet na Radiu amerického sektoru posluchači ve východním Berlíně.

Komunistické režimy nevyřešily problém s mladou módou a západní hudbou ani v 50. letech, ani později. V roce 1956 pronikla na Východ senzační nahrávka Rock Around the Clock ohlašující nástup rokenrolu a konec marného boje. Komunisté to vzdali. Bitva se západní popkulturou byla ve východním Německu i jinde prohrána, ještě než byla postavena berlínská zeď.