„Rusové bu bu bu, dostanete na hubu!“ skandovali Čechoslováci v roce 1969

Příběh Jana Gusty Havla poslouchejte v druhém díle Příběhů 20. století. Vysílá ho Český rozhlas Plus v neděli 11. května ve 20:10 hodin, zkrácenou reprízu pak Radiožurnál v sobotu 17. května po 21. hodině.

Hokejisté bojovali proti sovětským tankům

První „politické“ utkání sehrál Jan Havel v „nároďáku“ v únoru 1968 na olympijských hrách ve francouzském Grenoblu. V Československu komunisté nesměle debatovali o reformách, o socialismu „s lidskou tváří“.

Blížilo se slavné Pražské jaro 1968. 15. února nastoupil národní tým ČSSR proti sovětské „sborné“. Československo v dramatickém závěru nakonec zvítězilo 5:4. „Rusové byli mašiny, všichni jsme věděli, že jsou vynikající hráči. Trénovali od ráno do večera. Ale tady šlo ještě o něco víc. Hráli jsme za naši národní hrdost,“ vypráví Havel, který si s týmem přivezl stříbrnou medaili.

V Československu se slavilo, ale zdaleka ne tolik jako následující rok. V srpnu 1968 obsadila vojska varšavské smlouvy Československo, tanky – podle Sovětů – přijely „na pomoc“, zachránit nás proti fašistické kontrarevoluci.

Sedm měsíců po invazi se znovu potkává československý národní tým ve složení: Augusta, Bednár, Černý, Dzurilla, Farda, Golonka, Horešovský, Hrbatý, bratři Holíkovi, Jiřík, Lacky, Klapač, Machač, Nedomannský, Pospíšil, Šefčík, Suchý a Jan Havel s hokejovými buldozery ze SSSR.

Původně se mistrovství světa mělo hrát v Praze, ale komunisté se obávali nepokojů. Světová hokejová federace turnaj přesunula do švédského Stockholmu: „To nám hrozně vadilo. Všichni z mužstva jsme věděli, do čeho jdeme. Rusákům ruce nepodáme. Ať už vyhrajeme nebo prohrajeme. V autobuse, když jsme jeli na letiště, jsme to řekli všichni společně,“ vzpomíná Havel.

Jan "Gusta" Havel|foto: Legendy HC Sparta

Ve Švédsku se poprvé hrál šampionát na dvě kola. Během první hokejové bitvy se v hledišti rozkřičely stovky lidí, skandovaly hesla, např.: „Ať žije Československo!“ Diváci zdvihali transparenty: „Rusové bu bu bu, dostanete na hubu!“; „Vy nám tanky, my vám branky!“; „My se Rusů nebojíme, v hokeji je porazíme a Srpen jim oplatíme!“

Jak porazit sovětskou mašinu

Taktika hráčů spočívala v tvrdosti: první třetinu hrát co nejvíc silou, protáhnout ji co nejdéle, soupeře unavit a rozhodit. „Pakliže bychom nezvítězili, dohodli jsme se, že sovětský tým na ledě aspoň pořádně ztřískáme,“ říkal v jednom televizním dokumentu bývalý hokejový reprezentant Oldřich Machač.

Čechoslováci zvítězili 2:0. „Ruku jsme jim fakt nepodali. Odjeli jsme do kabiny. Trenér pak novinářům říkal, že u nás je zvykem, že ruku podává poražený. No, ale my jsme na tom byli domluvení. V kabině jsme se dozvěděli, že to nikdo doma neviděl, československá televize to střihla,“ popisuje Havel, který si s dalšími čtyřmi hráči na další utkání na dresu přelepili sovětskou hvězdu nad čs. lvíčkem.

V tomto ovšem mužstvo nebylo jednotné. „Došlo, jak se říká, na lámání chleba. Já to nikomu nevyčítám, každý měl svoje svědomí. Každého jsme se zeptali, co udělá.“

Týden po prvním zápase pokračovalo hokejové zápolení druhým daleko dramatičtějším utkáním. Nikdo před tím Rusy neporazil dvakrát za sebou. Celý západní svět i východní blok s napětím sledoval devatenáctičlenný čs. tým. Po první třetině naši vedli 2:0, ve druhé třetině Sověti srovnali. V závěrečné části vstřelil gól nejprve Josef Horešovský a poté v 51 minutě Jaroslav Holík. Skóre 4:2 vypadalo nadějně. Dvě minuty před koncem dokázal sovětský hráč Ragulin snížit. Čechoslováci zvítězili 4:3.

V Československu vypukly nevídané spontánní pouliční oslavy, které se záhy proměnily v protisovětské demonstrace. Hráči se zatím na hotelu radovali, domnívajíce se, že si odvezou ze šampionátu zlatou medaili. Nejlepší mužstva – ČSSR, Švédsko a Rusko – skončila v bodování patovou situací, všichni se 16 body.

Čtěte také

Před turnajem hráčům organizátoři oznámili, že bude rozhodovat skóre tří mužstev, která hrála o titul. Nakonec rozhodlo celkové skóre. Čechoslováci si odvezli bronzové.

„Tři hodiny před předáváním medaile jsme si mysleli, že jsme zlatí! Upřímně řeknu, že jsme byli zklamaní. Když jsme stáli vedle sebe s Honzou Souškou, koukli jsme na sebe a říká mi: ,Ty vado! Tak my jsme teda skončili jako třetí?!‘ Úplně jsme z toho ztvrdli,“ popisuje Jan Havel švédské příkoří, které bylo bohatě vyváženo slávou doma. Kam přijeli, lidé je plácali po zádech a děkovali jim. Přes hranice je celníci jen zdravili, nebo se dožadovali podpisů.

Dubček prý neochránil dělníky proti teroristům, musel být sesazen

Těsně po slavném vítězství se na Václavském náměstí v noci z 28. na 29. března strhla mela. K domu č. 11 nechala StB navézt hromadu dlažebních kostek. Skupina jejích spolupracovníků – provokatérů, ke kterým se přidali rozvášnění demonstranti, metali kostky do výlohy kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot.

KGB incident vyšetřila, následně Sověti požadovali vysvětlení, jak to, že nedokáží čs. bezpečnostní služby ochránit své spoluobčany před teroristy. Chyba byla prý na straně reformních komunistů kolem Dubčeka.

Jan "Gusta" Havel|foto: Legendy HC Sparta

17. dubna je na zasedání ÚV KSČ zvolen nový tajemník stojící v čele tzv. „realistů“ Gustav Husák. V následujících měsících a letech z KSČ vyhazují nebo odcházejí tisíce lidí. Záhy vstupuje v platnost tzv. pendrekový zákon zpřísňující tresty za protikomunistické projevy.

Ve všech podnicích začínají prověrky. Kdo nezpytuje svědomí nad svými „pomýlenými“ názory v letech 1968 a 1969, nevyjádří souhlas se sovětskou okupací, je buď vyhozen, nebo končí v kariéře.

Začíná další temné období naší moderní historie, tzv. normalizace. 28. dubna 1976 přijali od prezidenta Gustava Husáka Řád práce „za zásluhy o budování státu a jeho hospodářský, politický, sociální a kulturní rozvoj“ tři hráči z mužstva: Oldřich Machač, František Pospíšil a Jiří Holík.