Ruským bojovníkům za práva LGBT zbylo už jen švejkování

Protesty za normalitu

Na opoziční demonstrace chodí Julka a Žeňa pravidelně. Zákon, který zakazuje propagaci netradičního – rozuměj homosexuálního – chování, označují za naprosto absurdní, dokonce i na ruské poměry: „Propagovat netradiční orientaci je nemožné – je to stejné jako nařizovat pravákům, aby psali levou rukou. Všechno je to absurdní, je to extrém a chce se mi z toho brečet,“ říká Žeňa a Julka připomíná, že současnost je tvrdší než doba totality. „Mám hrozně ráda gaye a lesby – n e kvůli tomu, že jsou takoví, ale proto, že jsou to většinou velmi dobří a stateční lidé. Dřív je posílali do psychiatrických léčeben a dnes je zavírají. Copak to se dělá?“

80 procent dotázaných obyvatel Ruska ale homofobní zákony schvaluje. A někteří proti menšinám i demonstrují. „A já zase můžu říci, že 80 procent nacionalistů má homosexuální zkušenost. Dělala jsem si vlastní průzkum mezi nimi a v soukromí mi to přiznali. Nikdy by se nestali takovými homofoby, kdyby se nebáli vlastní homosexuality,“ kontruje Julia.

„Zákon o zákazu homosexuální propagace ale není namířen jen proti těmto menšinám, je tak vágní, že ho můžou použít proti jakýmkoli liberálním názorům. Nesmíme se nechat zastrašit,“ varuje Jelena. „Samozřejmě, že se bojím, ale co mám dělat? Na tuto otázku je těžké odpovědět, aniž by mě nenařkli z extremismu, ale musíme chodit na mítinky, vystupovat, informovat o tom, že existujeme, že jsme normální, že jsme také občané.“

LGBT pryč ze školství

Ne všude to ale úřady takto chápou. V Chabarovsku na Dálném východě vyhodili učitele zeměpisu Alexandra Jermoškina ze školy, protože je aktivistou tamního LGTB hnutí. „Přišel jsem do práce a na mém místě byl jiný člověk, požádal jsem ředitelku o vysvětlení. Ředitelka mě požádala, abych dal sám výpověď, protože v sázce je osud její rodiny. Bydlí totiž ve služebním bytě, má děti a pohrozili jí vyhazovem, pokud se mě nezbaví. Zhruba ve stejné době mě na ulici napadli naši místní náckové,“ vypráví mi svůj příběh v moskevské kavárně Alexander.

Nacionalisté už předtím sepsali petici a poslali ji ministrovi školství chabarovského kraje. Stěžovali si na to, že na škole učí člověk s homosexuální orientací, a může tedy porušovat federální zákon o zákazu propagace netradičního chování. Úřady odmítly Alexandru Jermoškinovi petici ukázat, na což má ze zákona právo. S autory se chce soudit za urážku na cti a s úřady o právo vrátit se do školy ke svým žákům. Jejich rodiče totiž mezi šesti sty signatáři až na jednu výjimku nebyli. V soukromí kolegové a rodiče dětí Alexandra podporují. Veřejně se ho ale nezastal nikdo. „Pokud mi nevrátí práci ve škole, dám je k soudu. Když ho vyhraji, bude muset odejít ředitelka, která mě nutila dát výpověď a ještě ji antedatovat. To je nabádání k trestnému činu. Co bude dál nevím – můžou proti mně použít paragraf o propagaci homosexuálního chování.“

Gayové (ilustrační foto)|foto: Guillaume Paumier, Creative Commons (CC BY 3.0)

Na tyto choulostivé otázky se ale svého učitele mohou zeptat sami jeho žáci. Má právo jim odpovědět, nebo tím poruší zákon a vystaví se stíhání? „Odpovím jim přímo, pro děti to není žádné tajemství. Nesouhlasím s tím zákonem a nepovažuji to za zločin. Já přece nic propaguji, když řeknu, že jsem gay. Ať to potom rozhodnou soudy. Možná budu prvním odsouzeným. Bude to zajímavé.“

Pan Jermoškin to ale nevzdává, naopak – rozbíhá nové projekty. „Všechno to protestní pozdvižení vedlo nakonec k tomu, že v Chabarovsku připravila projekt Otevřená posluchárna. Začali jsme s tím už v létě: Na ulici se schází skupina asi 30 až 40 lidí. S podzimem ale přišla otázka, kde se máme scházet, aby nám nebyla zima. Vstříc nám vyšla jedna kavárna, kde pořádáme tato setkání každou středu. Zaznívají tam referáty na různá témata – nejen LGBT, ale třeba o anarchismu nebo městské architektuře.“

V Chabarovsku je situace o tom komplikovanější, že menšinové organizace nenacházejí zastání nejen u státu, ale ani u opozičních stran. „Nemůžu říci, že by se protestující veřejnost nějak zvlášť o mě zajímala. U nás je opozice rozdělená, máme tam nacionalisty, monarchisty, kteří pochodují s carskými vlajkami, a demokraty. Nikdo z nich ale LGBT hnutí nepodpořil,“ dodává Alexander Jeremoškin.

Boj o holý život

Nejhlasitěji a také nejagresivněji proti těmto nepočetným skupinám vystupují mladí ruští nacionalisté.12. října na Martově poli v Petrohradě napadli účastníky mítinku s duhovými vlajkami. Policie potyčky ukončila a 67 lidí zatkla. Aniž by zjistila, kdo je kdo. „V naší zemi se porušují lidská práva a policie před tím bohužel zavírá oči. Viděl jsem, jak nacionalisté bili lidi, vysmívali se jim, uráželi je a policie nijak nereagovala,“ popsal situaci jeden z kolemjdoucích.

V listopadu po tzv. ruském pochodu vešli dva neznámí útočníci do petrohradské pobočky organizace LaSky, která se zabývá prevencí nemoci AIDS a pomocí nemocným virem HIV. Přítomnou dívku zbili zřejmě basebalovou pálkou a aktivistovi Dmitriji Čiževskému vystřeli oko vzduchovou pistolí. „Už jsem chystal odejít z komunitního centra LaSky, bral jsem si bundu, když jsem ucítil ránu do oka. Viděl jsem u vchodu nějaké lidí, ale myslel jsem si, že to jsou naši. Potom jsem slyšel ještě několik výstřelů, schoval jsem se za rohem, ale našli mě a několikrát udeřili po zádech do nohy. Jestli to bylo baseballovou pálkou, to nevím.“

Gayové (ilustrační foto)|foto: Creative Commons (CC BY-SA 3.0), Uživatel: Telnet

Podle Dmitrije Čiževského může za útokem stát jedna z extrémistických petrohradských skupin. „Večer jsem si dělal monitoring jejich stránek, protože to je velmi radikální a nebezpečná organizace – a tam oznamovali, že se chystá něco nového. Před několika týdny centru LaSky někdo vyhrožoval, že s těmi gayi udělá pořádek. Myslím si, že mě napadli stejní lidé.“ Lékaři se teď Dmitriji Čiževskému pokoušejí zachránit oko, zřejmě o ně ale přijde.

Ruský volič má rád předsudky

Aktivista Igor Jasin vysvětluje pozadí ruské homofonie. Podle něj je záležitostí jak společnosti, tak státu. Předsudky v Rusku existovaly vždycky, ale až v poslední době je moc využívá pro své politické cíle a šíření atmosféry nenávisti ve společnosti. Tyto nálady se podle Jasina začaly vyhrocovat zhruba před dvěma lety – před volbami.

Předsudky a xenofobie jsou levným prostředkem v politických hrách. Nevyžadují žádné velké náklady a přitom přinášejí politické body. Kromě toho vláda využívá těchto předsudků, aby rozdělila společnost a protestující veřejnost. Zároveň tím odpoutává pozornost od sociálních a politických problémů.

Zákon zakazující propagaci netradičního chování aktivisté LGBT nejprve považovali za klasický předvolební tah. Potvrdilo se ale, že to nebylo jenom gesto…
Režim po volbách zjistil, že protesty mají velký potenciál, a proto v této kampani pokračuje doteď. Není to jen homofobní kampaň – týká se i případu Pussy Riot nebo zákona o ochraně náboženského cítění. Režim se začal bát, protože jeho podpora už není taková, jaká byla donedávna, upozorňuje Jasin. „V poslední době se situace určitě o dost zhoršila. Režim dal signál nevelkým, ale agresivním skupinám, které se začaly projevovat homofobně, a počet případů použití násilí vzrostl. Je to vlna pronásledování – například ve školách. Cílem se stávají jak žáci, tak učitelé.

Prezident Vladimir Putin ale kudy chodí, tudy říká, že v Rusku tento zákon nikoho nediskriminuje…
Obávám se, že tomu na jedné straně sám částečně věří. Mnozí si myslí, že opravdu jde o ochranu mládeže. Nikdo ale přitom nepomyslel na homosexuální teenagery, kteří se stávají oběťmi šikany. V jejich věku je to velmi nebezpečné, protože beztak mají těžký život. Zákon jim totiž ve skutečnosti bere právo na základní informace, nemluvě o nějaké kvalifikované pomoci. Uvědomte si, že učitel nebo psycholog o tom s dětmi nesmí mluvit, protože to může být hodnoceno jako homosexuální propagace. Nehledě na to, že zákon nebyl ještě přímo uplatněn, on už funguje – jako strašák, jako Damoklův meč. Lidi se bojí.

Ruský prezident Vladimir Putin|foto: ČTK/AP, Maxim Shipenkov,ČTK

Asi jen těžko najdete nějaká pozitiva současné situace?
Poprvé za dlouhá léta se o problému LGBT a homofobie diskutuje na tak široké a seriózní úrovni. Vlastně je to vůbec poprvé. Není to ale jenom vedlejší efekt zákonů a iniciativ, ale také výsledek činnosti LGBT hnutí v Rusku a jejich podpory z jiných zemí. V protestním hnutí nás až do poslední vlny demonstrací po volbách považovali za bláznivé outsidery. Dnes už jsme součástí tohoto hnutí. Naše vlajky nechybí na žádné velké demonstraci. To je úspěch sám o sobě.

Není ale v současném Rusku spojení s opozičními politiky spíš ke škodě LGBT organizací než pozitivum.
My jsme si politizaci nevybrali, tuto otázku zpolitizoval režim, ale ona je to v každé zemi politická věc – ve Spojených státech i v Evropě. U nás je sice v tomto směru složitá situace, ale v třeba v Ugandě nebo Nigérii je daleko horší a nebezpečnější. Ano, došlo k politizaci a určité mobilizaci našeho společenství. Naším hlavním cílem je změna veřejného mínění. Musíme se lépe zorganizovat a vzdělat. To za nás nikdo neudělá. Podaří-li se nám získat podporu aktivní části společnosti, bude to pokrok.

Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se stal jedním z vůdců LGBT hnutí?
To je ta nejsložitější i nejjednodušší otázka. Je to asi proto, že jsem vždycky byl politickým člověkem, od dětství mám cit pro spravedlnost, takže jsem k tomu směřoval vědomě a v určité chvíli jsem pochopil, že nestačí o těchto věcech jenom diskutovat, že musím něco podniknout.