Ruský básník Lermontov, od jehož smrti právě uplynulo 200 let, měl skotské kořeny

Mé prostřední jméno je Learmont a jsem jedním z mála zbylých členů skotské rodiny, která dala Rusku velkého lyrického básníka Michaila Jurjeviče Lermontova. Budu vám vyprávět, jak se to stalo.

Roku 1610 opustil skotský důstojník a dobrodruh George Learmont rodnou zemi a vydal se na moře, aniž zanechal adresu. V ruských dějinách se objevil poprvé roku 1613 jako jeden z členů posádky zajaté ruskými oddíly. Ze 100 Skotů se 60 rozhodlo vstoupit do ruských služeb. Jedním z nich byl George Learmont.

Po několika pokoleních narážíme na Michaila Jurjeviče Lermontova. Narodil se v Moskvě v roce 1814, nežil dlouho, ale víme o něm dodnes. Když v červenci roku 1841 padl v souboji, bylo mu jen 26 let. Zdá se, že Lermontov uměl trochu anglicky a v jedné básni má nostalgickou zmínku o Skotsku, které nikdy neviděl.

Můj ruský příbuzný tvrdil, že velká kniha života předurčila některé lidi, aby se jim staly úžasné věci. A čím více toho o něm vím, tím víc tomu věřím. Michail Lermontov byl pohřben několikrát.

Poprvé byl pochován dva dny po souboji na místním hřbitově, v němž byl zabit. Po čase byla rakev dopravena do rodinného sídla Tarchany. Ještě později se jeho popel dostal do rodinné hrobky, takže se zdá, že Lermontov neměl klid ani po smrti.

V mnoha ohledech byl básník ztělesněním protikladů. Byl to šlechtic milující svobodu, jeho matka zemřela tři roky po jeho narození a otec ho předal do péče bohaté babičky.

Michail Jurjevič Lermontov|foto: cesky-jazyk.cz

Její vnuk nenáviděl nevolnictví, což udivovalo jeho vrstevníky, a psal „o tragické samotě člověka, který má rád svobodu.“ Jinde píše: „Mé srdce je stále zoufalé, má duše byla pokřivena světem.“

Ve světě je Lermontov poměrně málo známý, ale na ruskou literaturu měl obrovský vliv. Nebyl totiž jen básník – říká se o něm, že založil psychologickou tradici v ruské literatuře. Proslavil se takřka přes noc, když vydal román Hrdina naší doby, který byl oslavován jako triumf realismu.

Lermontov v něm nijak netajil, co si myslel o celé své generaci a o jejích neřestech. Jeho víra v houževnatost ruského národa byla neotřesitelná, ale byl přesvědčen, že potřebuje očistnou bouři, aby se změnil jeho osud. Mnohem později se psalo, že to byla prorocká slova.

I ve své vyvolené říši poezie byl Lermontov člověk, který předběhl své současníky. V jeho básni Borodino se v ruské literatuře poprvé objevuje jako hlavní hrdina obyčejný člověk – voják. Lev Nikolajevič Tolstoj o této básni řekl, že to bylo sémě, z něhož vyrašil jeho román Vojna a mír. U Borodina se odehrála velmi významná bitva při Napoleonově vpádu do Ruska v roce 1812.

Ve vesnici Lermontovo v dnešní Arménii je malé muzeum ve šlechtickém sídle, kde je ve druhém patře stůl s Lermontovovým kalamářem a hrubým náčrtem jeho dramatu Dva bratři.

Stůl stojí vedle okna, z něhož se kavkazský básník, jak se mu říkalo, mohl dívat na zasněženou krajinu a kouřit dýmku, která nyní leží na stole.

Představte si mou radost, když jsem začal hledat své předky a objevil jsem svůj, byť vzdálený vztah k velkému spisovateli. Jeho rodina po otci pocházela ze skotských Learmontů, přesněji od George Learmonta, o němž jsem se už zmiňoval.

Když jsem zašel ještě dál do minulosti, tak jsem zjistil, že za svého společného předka bychom mohli pokládat i proslulého skotského básníka Thomase Veršotepce, který žil ve 13. století.

Básník Thomas byl také označován jako „laird“, malý statkář, a jako prorok, ale byl znám i jako Thomas Learmont. Výraz Veršotepec by mohl napovídat, že existuje specifický gen pro poezii, který několik generací spal, dokud se neprobudil u Michaila Jurjeviče Lermontova.

„Možná bych si i já měl pořídit brko a nějaký ten pergamen,“ končí v deníku Moscow Times text jeho skotského potomka.

Zpracováno ze zahraničního tisku.