Ruské zacházení se zajatci je nejen nelidské, ale pravděpodobně i nezákonné

Ruské obléhání Mariupolu začalo v únoru. Ivan Demkiv byl hlavním chirurgem ve vojenské nemocnici známé jednoduše pod číslem 555. Nemocnice přijala 20 raněných už v první den války.

Čtěte také

„V rukách mi zemřelo mnoho kamarádů.“ První žena pluku Azov poskytla Radiožurnálu exkluzivní rozhovor

Od té doby se počet pacientů stále zvyšoval. Po celé týdny Demkiv prakticky neopustil operační sál. Jeho dny byly nekonečným sledem amputací končetin a dalších život zachraňujících operací a zásahů.

Demkiv zůstal v práci, i když Rusové bombardovali samotnou nemocnici. Cenou za toto nasazení bylo jeho zadržení. Chirurga zajala ruská armáda v polovině dubna spolu s dalšími 77 lékaři a nemocničním personálem.

Od té doby ho drží v komplexu zvaném Olenivka na Ruskem okupovaném ukrajinském východě.

Rusko porušuje humanitární právo

Zkušenosti Demkiva a jeho kolegů odhalují mnoho věcí. Ukazují, že Rusové neváhají uvěznit i nebojující Ukrajince. Mohou je držet ve vězení jako trumfy při vyjednávání o výměně vězňů, nebo je pod nátlakem zaměstnat ve své vlastní armádě.

Zkušenosti lékařů navíc dokládají, že Rusko porušuje humanitární právo, zejména regule, které se vztahují na válečné zajatce a dodávky potravin, hygieny a přístupu Červeného kříže.

Čtěte také

Vydat se na nebezpečnou cestu, nebo zůstat v obléhaném městě? Martin Dorazín popisuje své první dny války v Mariupolu

Zchátralý sovětský vězeňský komplex je pro svůj nový účel špatně vybaven. V zajateckém táboře není tekoucí voda a vězni si stěžují na nehygienické podmínky.

Jméno věznice se nechvalně proslavilo po celém světě, když v noci 29. července exploze protrhla jednu část kasáren. Zemřelo při tom 53 vězňů a dalších 75 jich bylo zraněno. Rusko obvinilo Ukrajince z útoku, zatímco Ukrajina tvrdí, že budovu zaminovali ruští operativci.

Demkiv a jeho spolupracovníci explozi přežili, jejich rodiny ale mají strach o životy zajatců. Mezi mrtvými a zraněnými byli i příslušníci azovského pluku, který tvořil jádro ukrajinské vojenské obrany Mariupolu.

Čtěte také

Život v obléhaném Mariupolu? Týdny bez slunečního světla a pak pohled na město zničené do základů

Ukrajinští představitelé se obávají, že vězni z pluku Azov proto mohli být terčem mučení a že je Rusové chtěli zlikvidovat. Kyjev proto vyzval Mezinárodní trestní soud, aby zahájil vyšetřování válečných zločinů.

Podle Rachel Denberové, zástupkyně ředitele organizace Human Rights Watch, je přitom Rusko na základě Ženevských konvencí povinné umožnit Mezinárodnímu výboru Červeného kříže inspekci místa výbuchu.

Jakékoli zneužívání nebo zabíjení válečných zajatců je vážným porušením válečných zákonů a válečným zločinem, zdůranila Denberová.

Generální tajemník OSN António Guterres při návštěvě Ukrajiny minulý týden oznámil, že jeho agentura zřizuje vyšetřovací misi k vyšetření masakru.

Dozorci nemají slitování

O absolutně nevyhovujících podmínkách života v táboře Olenivka vyprávěl magazínu Atlantik jeden z tamních bývalých vězňů Konstantin Veličko.

Dobrovolného řidiče humanitární mise k evakuaci civilistů z Mariupolu ruská armáda zajala na konci března. Veličko řekl, že ho Rusové spolu s několika dalšími řidiči ubytovali v jednom z bloků přeplněných kasáren. Celkem tam podle něj bylo asi 300 vězňů.

Čtěte také

Rusové záměrně útočí na civilní cíle. Chtějí Ukrajince demoralizovat a zastrašit, uvádí válečný zpravodaj Dorazín

Většinou šlo o zajaté vojáky, ale byli mezi nimi i desítky civilistů. Nejhorší částí vězení bylo podle Velička křídlo známé jako „izolátor“, kde dozorci často zajatce mlátili.

V jedné cele pro šest vězňů bylo i 50 lidí, všude byla špína, stěny pokryté plísní, strašný zápach a žádná okna. V izolátoru drželi Rusové také nejméně 100 žen.

Lékař Ivan Demkiv z Mariupolu je stále uvězněn. Jeho manželka Anna viděla video zveřejněné na ruské sociální síti Telegram, na kterém její muž obvazuje rány jinému vězni.

Příbuzní vězněných zdravotníků se snaží, aby mezinárodní agentury identifikovaly veškerý nemocniční personál zadržovaný v Olenivce. Chtějí od ruských úřadů získat potvrzení o tom, že tito váleční vězni budou mít status nebojujících.

Usilují také o to, aby s nimi mohli pravidelně komunikovat. Největší nadějí rodin uvězněných civilistů ale zůstává jediné, a to výměna vězňů, uzavírá magazín Atlantic.

Celý pořad najdete v audiozáznamu, připravily Tea Veseláková a Magdaléna Fajtová.