Ruské volby jsou plebiscitem o Putinovi. Závisí na nich jeho legitimita

Výsledek nedělního hlasování prý nikoho nepřekvapí. Rusové v neděli Putinovi udělí další mandát pro výkon funkce hlavy státu, který bude celkově už čtvrtý a potrvá do roku 2024. Putin se tak po Stalinovi stane nejdéle úřadujícím vládcem země.

Volby nic nemění

K předpokládanému vítězství mu pomáhají dva protichůdné faktory. Prvním z nich je prezidentova popularita. Podle průzkumů má podporu až u 80 procent obyvatel. Druhým činitelem je podle článku „pokřivenost ruského volebního systému“, takže Putinova oblíbenost je vlastně irelevantní.

S ohledem na jasný výsledek voleb se pak nabízí otázka, proč se o ně ruské autority vůbec zajímají. V liberálních zemích jsou volby založené na soutěživosti a pravidelné vyměňování vlád je znakem demokracie. Hlasování v Rusku takovou roli ale neplní, protože k výměně vlády tam na základě volebních výsledků od roku 1991 nedošlo.

Namísto toho volby v Rusku jen legitimizují tamní režim. Postsovětský přechod od vlády jedné strany dovedl zemi ke konsenzu o nutnosti vytvoření volebního systému, v němž by soupeřilo více kandidátů. Volby se sice konají, ale jsou kontrolované státem a administrativu neobměňují. V Rusku tak existuje volební autoritářství, upozorňuje Conversation a táže se, na čem vlastně v tamních volbách záleží.

Výměna prezidenta je sice v nedohlednu, ale je třeba si všimnout důležitého vývoje. Putinova legitimita závisí na volební účasti a podílu hlasů, které získá. V nedělním prvním kole jich tak musí obdržet nejméně 50 procent, aby se vyhnul kolu druhému.

V ideálním případě by si přál dostat vyšší počet hlasů než ve volbách v roce 2012, kdy ho volilo 63 procent voličů při 65procentní účasti. A třeba vysoký počet hlasů na Krymu, jehož obyvatelé se ruských prezidentských voleb účastní poprvé, by pro Putina znamenal potvrzení jeho nejdůležitější zahraniční akce.

Řízená demokracie

Prezidentský kandidát ruských komunistů Pavel Grudinin|foto: Komunistická strana Ruské federace

Legitimnost nedělních voleb závisí také na kandidatuře jiných osobností a spravedlivém sčítání hlasů. Jak server připomíná, nedůvěra k výsledkům parlamentních voleb v prosinci roku 2011 vedla k masovým protestům.

Podvody vlastně ani nejsou nutné. Ruský stát na průběh voleb totiž přísně dohlíží, kontroluje, kdo se jich smí zúčastnit a jak o nich informují média, především státní televize.

Kontrole podléhají také podnikatelé, kteří nesmí finančně podporovat Kremlem neuznané kandidáty. K propagaci slouží pouze veřejné peníze. A na státní zaměstnance se vyvíjí tlak, aby volili právě Putina. A aby vláda legitimitu voleb zvýšila, snaží se zajistit kandidáty splňující preference obyvatelstva.

Nejsilnějším protivníkem současného prezidenta je komunistický kandidát Pavel Grudinin následovaný ultranacionalistou Vladimirem Žirinovským. Liberální voliči mohou hlasovat pro zkušeného politika Grigorije Javlinského nebo Xenii Sobčakovou, známou televizní moderátorku.

Žádný z těchto kandidátů však Putina ve skutečnosti neohrožuje. Zjistilo se, že Grudinin, který po současném prezidentovi dosahuje nejvyšších preferencí, vlastní 13 bankovních účtů ve Švýcarsku. To není dobré poselství komunisty, podotýká článek.

Sobčaková je stále v paměti lidí jako moderátorka ruské verze reality show Big Brother a tak jako tak vědomě míří zejména na krajně liberální voliče. Nejpopulárnějšího opozičního kandidáta Alexeje Navalného Kreml ze souboje odstranil.

Rusové se mají dobře

Jmenované faktory tak volby nedělají svobodné a férové, soudí Conversation. Hlasování podle něj připomíná spíše plebiscit o Putinově popularitě. A i přes uvedené okolnosti, se kterými je opozice konfrontována, server považuje za největší překážku pro zastavení kremelské dominance apatii voličů. Putin tak provozuje mírný autoritářský režim, který spojuje politickou kontrolu s velkou osobní svobodou lidí.

Vedle soukromého vlastnictví a jiných hospodářských svobod existují v Rusku ještě pluralistická média a ruskojazyčný internet. V politice se cílí především proti jednotlivcům z opozice než proti organizacím. Rusko je navíc relativně bohatá země, pokud ji srovnáme se sousedícími státy, jako je například Ukrajina. A přestože životní standard Rusů v poslední době poklesl, stále je vyšší než v 90. letech. To vše snižuje nutnost protestů.

Rusko přesto potřebuje hospodářské reformy, aby zvýšilo příjmy státní kasy a vytvořilo udržitelný ekonomický model. Putin v projevu k národu představil své vize včetně zvýšení přísunu peněz do zdravotnictví a na infrastrukturu.

Revolucionáři střeží zajaté příslušníky carské policie (Petrohrad, únor 1917)|foto: CC0 Public domain

Zůstává ovšem otázkou, jestli je současné vedení schopné takové reformy uskutečnit, aniž by ohrozilo celý systém postavený na klientelismu a lhostejnosti k formálním pravidlům. Největším nebezpečím pro Putina by totiž byl další hospodářský pád, který by vyvolal hromadné protesty.

Třetí ruská revoluce?

Již v minulosti země zažila protesty například kvůli zavedení silničního mýta pro nákladní vozidla. Nebo protesty mladých lidí a městské střední třídy pod vedením Navalného. Otázka zní, jestli by dva odlišné protestní tábory byly schopné vytvořit jednotné hnutí s jasnou politickou agendou. A i kdyby, přesto by úřady měly dostatek možností takovou jednotu roztříštit pomocí ústupků jedněm a izolací druhých, zamýšlí se Conversation.

Rusko je po dvou velkých revolucích za posledních sto let ve výměně režimů zkušené. Současný stav je ale jiný. Na nástup socialismu v roce 1917 a demokratizaci státu v pozdních 80. letech se nahlíželo jako na vhodná řešení problému. V současnosti ale podobný konsensus není k mání. Většině Rusů je politika lhostejná a Putin po anexi Krymu vyzdvihuje ideologický nacionalismus.

Je tak pravděpodobné, že Rusko bude i nadále směřovat stejným kursem, který se čím dál více zdá být strnulým. Je ale také pravděpodobné, že čím déle se provedení nutných změn bude oddalovat, o to razantněji a násilněji k transformaci dojde, uzavírá server Conversation.