Rudolf Kučera: Co vlastně potřebujeme? Silný jednotný stát nebo ambiciózní prezidenty?

9. březen 2013

Všimnul jsem si, že představa o postavení monarchy v západoevropských parlamentních monarchiích je u nás poněkud zkreslená. Jakoby monarchové měli nějaké výsadní a vyjímečné postavení nad ústavními institucemi. Ve skutečnosti, jak si dále ukážeme, to, co si dovolal prezident Klaus vůči parlamentu, vládě a soudům, si nemůže dovolit žádný panovník v západoevropských monarchiích.

Nikdo z nich si totiž nemůže postavit svou vůli a svůj osobní názor proti všem ostatním ústavním institucím. Nikomu nelze brát právo na jeho osobní názor, ale vysocí ústavní činitelé musí respektovat dělbu moci ve státě a limity, které jim ukládá ústava. Důvod je jednoduchý, v demokratických právních státech se žádné ústavní instituci nedovoluje vybočovat z daného ústavního rámce, definovanovaného v ústavě. Nemohu zde popisovat všechny monarchie v Evropské unii a proto jsem vybral jen několik příkladů, přičemž, a to chci zdůraznit, ostatní se od nich nijak neliší.

Začnu Belgií, kde král tvoří spolu s vládou exekutivu. Všechna jeho rozhodnutí jsou vázána na konstrasignaci ministrů nebo přímo premiéra, jehož po složitých jednáních jmenuje. Když se podíváme do poválečné belgické ústavy, bylo v ní uvedeno, že král jmenuje a odvolává ministry. Mimo jiné pro tuto jednoduchou formulaci, která připouštěla vícero výkladů, podobně jako u nás, včetně bizarního nápadu, že prezident může sám od sebe odvolat předsedu vlády, byla tato formulace nahrazena jinou.

V nové podobě ústavy byla totiž zavedena možnost takzvaného konstruktivního vyslovení nedůvěry, což znamená, že stávajícímu předsedovi vlády může být parlamentem vyslovena nedůvěra, ale současně musí být parlamentem zvolen nový předseda vlády. V tom případě, praví dnešní belgická ústava, už panovník nemůže vybírat nového ministerského předsedu. Je už vybrán parlamentem, který ho předloží panovníkovi ke jmenování a ten ho musí jmenovat.

Všimněme si, že se v tomto případě se nikdo nezajímá o osobní názory nebo preference krále, ten musí podle ústavy konat. A to se opakuje v mnoha variantách ve všech evropských parlamentních monarchií, v jistých situacích musí panovník konat určitým způsobem, i když třeba nechce a vidí podle svého názoru lepší řešení.

Plané řeči některých obhájců prezidenta Klause se snaží přesvědčit veřejnost, že prezident přece není loutka nebo poslušný automat. Jenže zapomínají, že podstatou demokratického právního řádu je vědomí tohoto řádu, daného ústavou, jenž stojí nad osobními ambicemi nebo názory. Bývalý belgický král Baudoin I. se jednou ocitnul v situaci, kdy podpis jednoho zákona byl zcela proti jeho svědomí. Stalo se to v roce 1990 a šlo o parlamentem přijatý zákon o přerušení těhotenství, který veřejnost většinově podporovala. Král nechtěl politickou situaci komplikovat a proto vyhlásil, že po dobu dvou dnů není neschopen vládnout. V té době pak podepsal místo něj dotyčný zákon ministerský předseda a vůle lidu byla naplněna.

To, co chybí prezidentovi Klausovi, je vědomí řádu, jenž ten, kdo je lidem zvolen, musí respektovat a jednat podle něj, i když je to někdy v rozporu s jeho osobními názory a chtěl by konat víc nebo jinak. Například španělský král může přijít do vlády a dokonce předsedat jejímu zasedání, ale pouze tehdy, když ho o to předseda vlády požádá. Sám, ze svého rozhodnutí tam přijít nemůže. Jednou z důležitých pravomocí španělského krále je sestavování vlády. Jenže, na rozdíl od českého prezidenta, musí přitom zcela respektovat většinovou vůli poslanců parlamentu a v žádném případě nemůže prosazovat nějakého svého kandidáta.

Ano, španělský král je v podstatě nejvyšší státní úředník, jenž má navíc určité reprezentativní funkce. S tím se Václav Klaus nikdy nechtěl smířit, jeho ambice sahaly výš. Chtěl být skutečnou výkonnou mocí, jenže podcenil skutečnost, že moderní demokratické společnosti nesnášejí příliš vertikálně uspořádanou moc. Usiloval o to, vytvořit z Hradu skutečné mocenské centrum, což se mu částečně podařilo, jenže by pak se neměl tolik pohoršovat nad tím, že na konci jeho mandátu propukla vzpoura. Pravda, mnozí dlouho mlčeli a odvahu našli až po vyhlášení amnestie, která nesla rysy obrovské nespravedlnosti, převažující nad oprávněnou amnestií. Známe to však nejen z politiky, ale i z pohádek, kdy se odvaha zvolat, že král je nahý, dlouho rodí. Vraťme se však k západoevropským parlamentním monarchiím.

Ve Velké Británii jmenuje panovník, respektive panovnice, vládu, biskupy anglikánské církve, soudce a velení vojenských sil, ale, a to je podstatné, právo navrhovat vhodné osoby pro všechny tyto úřady, má britský premiér, jenž je odpovědný parlementu. Panovnice každoročně otevírá zasedání parlamentu korunní řečí, kterou ovšem nemůže pronášet v Dolní sněmovně, ale jen v sále Sněmovny lordů, tedy nevolené horní komory parlamentu. Korunní řeč v zásadě připravuje premiér a jedná se vlastně o programové prohlášení vlády pro následující období. Z těchto a dalších příkladů je vidět, jakou obrovskou moc má ve Velké Británii parlament, vláda a premiér vlády.

Velmi podobné je to v Norsku, Dánsku a dalších monarchiích. Ve švédské ústavě je dokonce výslovně uvedeno, že král nemá žádnou politickou moc. Nemá právo zúčastňovat se zasedání vlády, nejmenuje a nepropouští ministry atd. Má ovšem právo být informován o všech vnitropolitických a zahraničně politických problémech.

Všechny tyto a další příklady vysvětlují, proč jsou monarchové v západoevropských parlamentních monarchií tak oblíbení. Jejich funkce je totiž významná v tom, že reprezentují stát, symbolizují jeho integritu, jednotu národa a plní další integrativní funkce. A všechno toto plní jako vyšší poslání, v němž osobní ambice a zcela osobní názory nehrají a nesmí hrát žádnou roli. Kéž by se čeští prezidenti alespoň něco od nich naučili.

autor: Rudolf Kučera
Spustit audio