Rudolf Kirchschläger – buď úplná svoboda, nebo žádná
Aby pro kandidáta na prezidenta hlasovalo v přímé volbě 80 procent občanů, to nevypadá na demokratické poměry. Tohoto výsledku v roce 1980 dosáhl rakouský prezident Rudolf Kirchschläger, jeden z nejoblíbenějších rakouských politiků.
Válečný doktorát s vůní octa
Rodák (20. března 1915) z hornorakouské obce Niederkappel si mohl právem stěžovat na osud: maminka mu zemřela ve třech letech, otec v jedenácti. Přesto úspěšně absolvoval gymnázium a zapsal se ke studiu práv ve Vídni.
Po anšlusu v březnu 1938 odmítl vstoupit do nacistické strany a byl ze školy vyloučen. Dostudovat směl dálkově během vojenské služby, ke které byl povolán 1. prosince 1938. Doktorát získal roku 1940.
Později vzpomínal, že v době, kdy mohl studovat, spal dvě hodiny denně, málo jedl a nohy si během studia namáčel do octové vody, aby neusínal…
Na konci války mu byla při bojích u Vídeňského Nového Města těžce poškozena noha, když v jeho blízkosti vybuchl ruský granát. Do konce života na pravou nohu mírně napadal.
A ještě něco ze soukromého života: v roce 1940 se oženil se spolužačkou z gymnázia Hermou Sorgeovou (1916 až 2009), z manželství se narodily dvě děti: dcera Christa (1944) a syn Walter (1947).
Svoboda je jen jedna – ta úplná
Po válce byl krátce v americkém zajetí, ale vyčerpané Rakousko potřebovalo odborníky na všech úrovních – a tak v srpnu 1945 nastoupil Kirchschläger jako praktikant u soudu v Kremži.
Už o čtyři rok později byl předsedou senátu okresního soudu v Langenlois a nakonec si stal předsedou trestního senátu u soudu v sedmém vídeňském obvodu.
U muže, který později byl jedním z nejoblíbenějších rakouských politiků, překvapí, že členem nějaké politické strany byl jen krátce: dva roky (1945 až 1947) působil v Rakouské lidové straně (ÖVP). Přestože z ní vystoupil, zůstala mu tam řada přátel a také vliv, který postupem času rostl.
V červenci 1954 zaměstnalo Kirchschlägera rakouské ministerstvo zahraničních věcí. Působil v různých vedoucích funkcích, v polovině 50. let byl spoluautorem několika ústavních zákonů a roku 1955 se účastnil závěrečného jednání o rakouské státní smlouvě, tedy vyhlášení neutrality zvláštním zákonem.
Rakousko bylo v té době stále ještě okupováno sovětskou armádou a vyjednávalo s Moskvou o své suverenitě.
Do té doby patří slavný Kirchschlägerův výrok, když v reakci na prohlášení rakouského kancléře Julia Raaba – „Je mi milejších pět tisíc Rusů v Dolních Rakousech než padesát tisíc“ – řekl, že v úvahu přichází pouze „die ganze Freiheit oder keine – buď úplná svoboda, nebo žádná.“
Velvyslanec obkroužený agenty
Po roce 1955 působil Kirchschläger například jako vedoucí oddělení pro lidská práva, zástupce generálního sekretáře pro zahraniční záležitosti nebo šéf kabinetu ministra zahraničí, několik let strávil v USA v diplomatických pozicích.
V únoru 1967 byl jmenován rakouským velvyslancem v Praze.
To už se o něj zajímala pražská Státní bezpečnost, která na něj v září 1956 založila svazek pod krycím názvem Budapešť.
Státní bezpečnost se pokusila Kirchschlägera obklopit svými agenty, a to především z řad českých zaměstnanců rakouského velvyslanectví. Věděla téměř o každém jeho kroku i o tom, co čte nebo jak tráví v Praze volný čas.
Kirchschläger ale dobře věděl, do jaké země přichází – takže před českými zaměstnanci ambasády sice mluvil, ale „o ničem“.
A například se švýcarským velvyslancem v Praze (s nímž navázal úzké styky a vyměňovali si poznatky o zárodcích českého disentu nebo si předávali získaný český samizdat) se scházel výhradně během procházek pražskými parky, nejčastěji u letohrádku na Bílé hoře…
Pět tisíc žádostí denně
Hvězdným okamžikem Kirchschlägerova působení v Praze byl srpen 1968. Vzápětí poté, co do Prahy dorazily tanky sovětských okupantů, se před velvyslanectvím shromáždili lidé, žádající víza pro cestu do Rakouska.
Na pokyn velvyslance Kirchschlägera vydávali úředníci víza doslova na běžícím pásu – ale po několika hodinách přišel z vídeňského ministerstva zahraničí pokyn ministra Kurta Waldheima, aby vydávání víz bylo okamžitě zastaveno.
Rakousko se obávalo moskevské reakce – vzpomínka na sovětské tanky na rakouském území byla jen 13 let stará…
„Nemohu se dostat do nejtěžšího konfliktu se svým svědomím,“ napsal v odpovědi na tento pokyn z Prahy do Vídně rakouský velvyslanec a rozhodl se nerespektovat nařízení šéfa. Krátce poté oznámil rodině, ať si balí kufry. Čekal odvolání za neposlušnost.
„Večer přišla z Vídně depeše, že otec může udělovat víza v neomezeném počtu. Kdykoliv si vzpomenu, co jsme tehdy v Praze prožívali a jak nekompromisně můj otec jednal, cítím radost a vděk za to, jak se zachoval,“ vzpomíná Kirchschlägerův syn Walter, který tehdy byl s rodiči v Praze.
O čtyři dny později, 25. srpna 1968, se situace opakovala s tím rozdílem, že zastavení vydávání víz československým občanům pro cestu do Rakouska žádalo od velvyslance pražské ministerstvo zahraničí.
„Považoval jsem to za zbytečné a rozhodl se, že budu žádost ignorovat,“ řekl Kirchschläger, před jehož velvyslanectvím tehdy denně čekalo na vízum až 5000 lidí.
Jeho odvážným jednáním získalo krátce po 21. srpnu 1968 vízum pro cestu do Rakouska 80.000 občanů Československa. Celkem jich v roce 1968 odešlo od nás přes Rakousko 200.000.
Jak viděl rok 1968
Co si o roku 1968 v Československu myslel sám Kirchschläger?
„Pro Moskvu bylo nemyslitelné, aby v Československu vzniklo další ,interpretační centrum‘komunismu, které kromě Sovětského svazu existovalo i v maoistické Číně a Titově Jugoslávii. Pokud by se podařil cíl Pražského jara – ,socialismus s lidskou tváří‘ – znamenalo by to velkou výzvu pro Západ.
Mezi západními diplomaty však v roce 1968 panovaly pochybnosti o možnosti úspěchu tehdejších reformních snah.
Sovětský svaz se odhodlal k intervenci, neboť nedůvěřoval tehdejšímu československému vedení, že bude zvláště po bouřlivém přijetí protimoskevsky orientovaných jugoslávských a rumunských vůdců Tita a Ceaušeska v Praze v létě 1968 schopné zvládnout vývoj v zemi podle moskevských představ.“
Kirchschläger to řekl během své návštěvy v Praze v 90. letech, při které se také vrátil ke svému odvážnému kousku s vydáváním víz:
„Na rozdíl od rakouské vlády jsem nikdy nesdílel obavy, že vpád do Československa je jen prvním krokem a druhým krokem na cestě vojsk do Jugoslávie může být Rakousko. Snažil jsem se čelit některým instrukcím, které přicházely z Vídně a které měly omezit kontakt Čechů s rakouskou ambasádou.“
Nepřekonaný výsledek voleb
Kirchschlägerova „pražská mise“ skončila v roce 1970, kdy byl povolán do Vídně rovnou na post ministra zahraničí ve vládě Bruna Kraiskyho.
Po smrti prezidenta Franze Jonase v dubnu 1974 se Kirchschläger stal jako nezávislý kandidátem vládní Socialistické strany Rakouska (SPÖ) na úřad prezidenta a v červnu 1974 byl prezidentem zvolen – hlasovalo pro něj 51,7 % rakouských občanů.
O šest let později se o křeslo prezidenta ucházel znovu a Rakouská lidová strana (ÖVP) s ohledem na jeho popularitu ani nepostavila vlastního kandidáta.
Přestože se tedy v podstatě ani nejednalo o volby, k urnám přišlo 91,6 % Rakušanů a z nich 79,9 % pro Kirchschlägera hlasovalo – tento výsledek nebyl dosud v Rakousku překonán.
Ve funkci rakouského prezidenta (i předtím ve funkci ministra zahraničí) navštívil několikrát Kirchschläger Prahu a hostil i ve Vídni Gustáva Husáka.
Trvale se zasazoval za ochranu lidských práv ve východním bloku, a snad i proto se během jeho úřadování rakousko- československé vztahy zhoršily, především kvůli odchodům československých občanů do Rakouska.
Vždyť například po lednu 1977 nabídlo Rakousko pomoc pronásledovaným signatářům Charty 77 a 400 jich možnosti odchodu do exilu využilo. Vztahy Československa a Rakouska se zlepšily až po setkání Kirchschlägera s Husákem v roce 1986.
Skutečně sjednocující osobnost
Po roce 1989 zajížděl Kirchschläger do naší vlasti poměrně často, rád navštěvoval okolí Českých Budějovic, Českého Krumlova či Slavonic.
V roce 1996 jej Václav Havel vyznamenal Řádem TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva, aby tak ocenil jeho politický i občanský postoj v srpnu 1968.
Rudolf Kirchschläger zemřel 30. března 2000 ve Vídni.
V závěti výslovně zdůraznil, že si nepřeje okázalý státní pohřeb, přesto se s ním na vídeňský hřbitov přišlo rozloučit na 5000 lidí.
Tehdejší rakouský prezident Thomas Klestil označil Kirchschlägera za „velkého rakouského patriota a sjednocující osobnost. Byl přesvědčeným demokratem, který stál pevně za svými stanovisky, ale zároveň usiloval o mír, smíření a vyrovnání mezi všemi společenskými skupinami naší republiky. Sloužil Rakousku v těžké a pohnuté době podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Hned dvě březnová výročí Rudolfa Kirchschlägera (100 let od narození a 15 let od úmrtí) připomíná pořad Portréty. Poslechněte si ho kdykoli nahoře v článku nebo v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
