Rudé trenky na Hradě byly jedním z nejlepších uměleckých děl u nás za sto let, tvrdí kritik Jan H. Vitvar
Výtvarný kritik Jan H. Vitvar z týdeníku Respekt se naštval a napsal knihu Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury. „Pořád vysvětluju lidem, co je zajímavého na umění. Jejich otázky se opakují, ale mám pocit, že odpovědi nechtějí slyšet. Snažil jsem se napsat knížku, která by lidem umění zpřístupnila,“ popisuje. Proč lidé umění nechtějí pochopit? A kde leží jeho hranice?
Proč lidi tolik dráždí konceptuální umění?
To je právě ono umění, kterému nikdo nerozumí. Stojí na myšlence a ne na tom, co je vidět. Dá se pod něj schovat cokoli.
Umění je myšlenka: Něco vás rozčiluje a vy jako umělec se snažíte na to vlastním specifickým způsobem upozornit. Vytváříte jazyk, který nikdo nepřehlédne – vlajka v nejvyšším bodě Prahy je nepřehlédnutelná.
Jsou rudé trenky nad Hradem umělecké dílo?
Jedno z našich nejlepších v posledních sto letech. A to, co se s nimi následně stalo, je ještě větším uměním, než sami autoři mohli domýšlet.
Roman Týc zaútočil na veřejný prostor a ukázal, jak protivník zareaguje. To, že Miloš Zeman trenky spálil a zakázal na Hrad chodit, je skvělé. Ještě zviditelnil problém, na který Ztohoven poukazovali: privatizace Pražského hradu.
Ještě dál než aktivistické umění jde například Marina Abramović, jejíž performance jsou na hranici sebepoškozování.
To je jeden z hraničních projevů v umění. V Česku jsme opatrní, východní tradice je drsnější. Marinu týrala její matka a ona se z té situace snažila dostat. Sebezraňující rituály se staly jejím vyjádřením.
Také si vyryla do těla pěticípou hvězdu. Proč se to nesnažíme pochopit a smeteme to ze stolu jako „nechutné“?
Vyvádí nás to z klidu, z přehledného světa. Umění nám ukazuje naši komfortní zónu a vytváří pravidla, která mohou společnost posouvat dál. Protože umělci jsou senzitivní, tak na některé věci upozorňují.
To, že si Petr Štembera na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vštěpoval do paže větvičky a udělal ze sebe jabloň, neznamená, že je blázen. Tímto gestem ukazoval, že umění znamená také dotknout se limitů vlastního těla nebo přemýšlet o tom, co je odvážné. A třeba se pak vzepřít systému.
Kolik uměleckých děl uklízečky omylem vyhodily? A kterému českému politikovi vadilo umění natolik, že nechal zrušit sponzorství galerie? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Chceme do krajiny na Svatojansku umístit další sochy, těší se Krištof Kintera
Na louce směrem k lesu nedaleko obce Hrachov u Sedlčan stojí public jukebox, dílo sochaře Krištofa Kintery. Je to akustická skulptura a můj splněný sen, přiznává umělec.
-
Nepodléhejme marketingu! Umělecký svět rezignoval na formu, říká akademický malíř Rittstein
Akademický malíř Michael Rittstein právě zahájil velkou výstavu ke svým sedmdesátinám. Návštěvníci Pražského hradu si až do 5. ledna mohou prohlédnout 70 jeho obrazů.
-
Duchamp navždy změnil moderní umění, když vystavil pisoár...
Malíř a teoretik umění Marcel Duchamp se proslavil jako jeden z nejvýraznějších avantgardních umělců a hlasatelů antiumění. Dokázal totiž přesvědčit „naivní důvěřiv...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
