Rozhovor měsíce: Jazz v Evropě podle Igora Wasserbergera

V úvodu rozhovoru Igor Wasserberger zmiňuje, že většinu knih, na kterých dříve pracoval, napsal jako člen autorského kolektivu a že jedinou výjimkou byly v roce 2003 Fenomény súčasného jazzu, věnované však výhradě Americe.

„Když jsem tuto knihu dostal vytištěnou do ruky, uvědomil jsem si, že se její název nekryje se skutečností. Fenomény jazzu přece najdeme i Evropě. A tak jsem si řekl, že bych tento nedostatek měl dohnat samostatnou knihou o evropském jazzu,“ vysvětluje autor své původní motivy a přiznává, že se však současně té úlohy zalekl.

Především si uvědomil, že by velké úsilí vynaložil pro nějakých dvě stě až tři sta potenciálních domácích čtenářů, z nichž mnozí navíc mluví anglicky. „Tak jsem si řekl, že by bylo lepší využít otevřeného světa a pokusit se to vydat v angličtině,“ vzpomíná na své rozhodnutí, které se po řadě let nakonec povedlo dotáhnout do úspěšného konce.

Má-li Igor Wasserberger obecně charakterizovat evropský jazz, nutně se musí odrazit od jazzu původního, amerického. „Od dvacátých a třicátých až někdy do let šedesátých bylo úlohou Evropy imitovat americký jazz a dosáhnout co nejvěrněji východiska Američanů,“ líčí s tím, že této charakteristice se vymyká přínos osobnosti Djanga Reinhardta.

„Jeho kult přetrvává do současnosti, přestál zkoušku času a jeho hudbu a jeho následovníky pociťujeme jako součást současné scény,“ říká a zdůrazňuje, že Reinhardt byl vlastně představitelem etnické menšiny, a je tedy určitou paralelou k afroamerickým jazzovým hudebníkům.

Igor Wasserberger – Jazz in Europe|foto: Peter Lang,©

„Nezlomilo ho ani to, že při požáru své maringotky přišel o dva prsty a dál hrál fantasticky třemi prsty. Dodnes mě jeho příběh nepřestává fascinovat,“ vyjmenovává Wasserberger s tím, že belgický kytarista je pro něj příkladem toho, že jazz dokáže překonávat rasové, společenské i vzdělanostní hranice.

Zemřel Antonín Matzner. Poslechněte si vzpomínky hybatele českého hudebního světa

• Upravit
• Smazat

Ve věku 73 let zemřel publicista, kritik, emeritní dramaturg Pražského jara, lídr jazzových i klasických festivalů a vlivná postava hudebního dění v Česku. V této souvislosti uvádíme jeho vzpomínky, které natočil v roce 2017 pro Český rozhlas Vltava.

Rasovou a národností problematiku autor knihy Jazz in Europe zmiňuje i dále. Upozorňuje mimo jiné na to, že Evropa byla ve své době v rasové snášenlivosti mnohem dál než Amerika:

„Mnoho amerických hudebníků přicházelo do Evropy. Usazovali se například ve Francii nebo v Anglii, protože se tam cítili jako plnohodnotní lidé.“

Dokonce se pak objevil jakýsi obrácený rasismus, který hlásal, že „jazz je hudba jen pro černochy a jen ti ji dokážou skvěle zahrát“. „Z historie jazzu ale víme, že takto zjednodušeně to pravda není,“ uzavírá toto téma Wasserberger.

Swing tanzen verboten: Petr Koura o světě swingových výstředníků za války

• Upravit
• Smazat

Swingaři a potápky v protektorátní noci – Česká swingová mládež a její hořkej svět. To je celý název objemné knihy historika Petra Koury, který se zabývá swingovou hudbou, tancem, módou a dalšími aspekty této kultury v českých zemích v době protektorátu. Autor knihu představil v prosincovém vydání Rozhovoru měsíce na ČRo Jazz.

Kniha Jazz in Europe neopomíjí ani přesahy od hudby k dalším uměleckým disciplínám, konkrétně k výtvarnému umění nebo filmu. Zřetelná je jeho obecně umělecká role například ve Francii. Na otázku, jakou hrál jazz roli konkrétně v naší kinematografii, autor odpovídá:

„Poměrně malou. Objevovaly se filmy podbarvené jazzovou hudbou, například detektivky. Až později do filmové hudby pronikli Emil Viklický, Karel Růžička a jiní. Ale velmi mě zaujal film Tři sezóny v pekle, ve kterém se objevila rekonstrukce skupiny Rytmus 48, a to dokonce tak důkladná, že podle jedné fotografie zachovali pětistrunný kontrabas, na který hrál skvělý a neprávem zapomenutý Bolek Žiarko. Fascinovalo mě, že o této přelomové skupině filmaři vědí.“

V závěru rozhovoru Igor Wasserberger přiznává, že si v knize, rozdělené podle jednotlivých zemí, nepovažuje ani tak kapitol o jazzu ve Francii, Anglii a dalších zemích, které jsou zpracovány jinde, ale především pasáží o zemích bývalé Jugoslávie, o Maďarsku nebo Španělsku.

„O Jugoslávii anglicky psaný přehled nenajdete, ani o jejích následnických zemích. Mnoho materiálu existuje pouze v srbštině a bylo dost pracné dát informace tyto dohromady. To považuji za největší přínos knihy,“ uzavírá osmdesátiletý muzikolog a publicista.

Náš host do pořadu vybral i hudbu. Přál si zahrát skladby v podání Bernta Rosengrena, Djanga Reinhardta, skupiny Hot House v čele s Jurajem Bartošem a Karla Velebného v sestavě s Karlem Růžičkou a Jiřím Mrázem. Rozhovor vedl Milan Tesař (Radio Proglas).